Tomáš Krystlík: Postupná sovětizace ČSR (1)

21.11.2021 14:15 | Komentář

Vzpomněli jsme výročí konce bolševické éry 17. 11. 1989, ale už ne okolností jeho vzniku v Československu. Sovětská moc nebyla nastolena najednou v únoru 1948, byl to proces povlovný, trvající léta.

Tomáš Krystlík: Postupná sovětizace ČSR (1)
Foto: Youtube.com
Popisek: Česko-německý spisovatel a žurnalista Tomáš Krystlík, autor množství článků a esejí, zaměřených na otázky československých dějin, česko-německých vztahů a vysídlení německého obyvatelstva ze Sudet po druhé světové válce

Prvním cílem byla psychika českého obyvatelstva, aby v určitý okamžik v budoucnu bylo smířeno se zavedením bolševického totalitního režimu a proti němu nic nenamítalo. 

Anketa

Jste pro zavedení povinného očkování proti covidu-19?

80%
hlasovalo: 67310 lidí
To se celkem snadno povedlo, takže české obyvatelstvo po odstoupení území v roce 1938 ztratilo zcela soudnost a začalo zbožňovat sovětský systém. Zde se zle vymstil panslavismus, který kromě Slováků a Rusů již nikdo jiný s Čechy nesdílel, hlavě ona česká obrozenecká představa mohutného ruského dubiska, o které se menší slovanské národy v případě ohrožení opřou.

„Němci ven – Stalin sem“, znělo v protektorátu (!) na manifestacích v březnu 1939 v Jihlavě, pak v květnu v Brně. Čeští obyvatelé brněnského předměstí Židenic dokonce vyhlíželi na místním nádraží 15. 7. 1939 s kyticemi v rukách příjezd vlaku se Stalinem a Benešem! V mnoha ilegálně vydávaných letácích byla Rudá armáda oslavována jako osvoboditelka. Naděje v SSSR vyvolaná tradiční obrozeneckou všeslovanskou ideologií splývala Čechům následkem neudržení československého státu s pocity nedůvěry vůči Západu a demokratickému systému. Z druhé republiky je znám návrh generálů Rudolfa Medka a Bohuslava Ečera na vytvoření federace se SSSR, která by sloučila oba státy k politice zahraniční, tedy zajistila mezinárodně československý stát, ale nedotkla by se uspořádání vnitřního.

V měsíční zprávě pražského úseku Sicherheitsdienstu (SD) za září 1940 se doslova pravilo: „Dnes i měšťanský, nábožensky založený průměrný Čech chová stejné sympatie k sovětskému Rusku jako ateistický revoluční marxista. Všechny světonázorové zábrany z dřívějška jako by byly v celém českém táboře překonány – s výjimkou konzervativního rolnictva – ve prospěch dalekosáhlé politické důvěry ve velkou slovanskou mocnost ruskou.“

Již meziválečnou československou politickou scénu skrytě ovlivňovaly sovětské tajné služby, což se dá vysoudit z Gajdovy aféry, která tvořila jakousi onu malou pomyslnou část ledovce čnějícího nad hladinu. Nejvyšší českoslovenští představitelé si tehdy přímo od SSSR objednali depeše sovětskému zastupitelství v Praze, které byly stylizovány tak, aby se z nich dalo odvodit Gajdovo špionství, aby Hrad měl proti němu vůbec něco přitěžujícího v ruce, když se ho mermomocí chtěl zbavit.

Pro sovětské zájmy pracovalo, infiltrované sovětskými agenty, v sousedním Německu zejména Gestapo. Sovětští agenti v něm se rekrutovali většinou z řad bývalých německých komunistů, kterým strana přikázala z Komunistické strany Německa (KPD) vystoupit a zahájit kariéru v NSDAP, SA, SS, SD a v centrálních úřadech nacistického státu. To bylo od ČSR odlišné, v protektorátu pak čeští komunisté udávali Gestapu případně Sicherheitsdienstu (SD) lidi podle přesných pokynů Moskvy.

Od poloviny roku 1944 byli čeští partyzáni, hlavně na Moravě, často řízeni sovětskými tajnými službami, tj. vysazenými sovětskými partyzánskými veliteli, kteří svou významnou roli sehráli též ve Slovenském národním povstání. Nechávali vytipovaným osobám podepisovat písemné závazky spolupráce se sovětským NKVD (Narodnyj komissariat vnutrennich děl, Lidový komisariát vnitra). Partyzánská činnost proti německé okupační moci byla úkolem zcela vedlejším, hlavním bylo zajistit dosažení budoucích cílů Sovětského svazu infiltrací takto získaných agentů do poválečných československých úřadů a organizací.

Hned po obsazení Rudou armádou začala řádit vojenská kontrarozvědka SMĚRŠ (zkratka ze Směrť špionam!). Odhaduje se, že z ČSR zavlekla do SSSR přes tisícovku Rusů, Ukrajinců a Bělorusů, kteří emigrovali do Československa po první světové válce, bez ohledu na to, zda měli nebo neměli československé občanství. Do konce války se dostalo do SSSR, v naprosté většině nedobrovolně, a bylo tam perzekvováno celkem asi 150 000 osob československé státní příslušnosti, z nichž zemřelo 33 až 70 % (odhady se různí).

Historik Mečislav Borák uvádí, že 24 850 osob uprchlo z ČSR do SSSR, z toho 4000 židů. Ze Slovenska bylo Rudou armádou odvlečeno do GULAGu na 6000 civilních osob, z nichž asi 2000 zahynulo. Z cca 20 000 lidí uprchlých z Podkarpatské Rusi do SSSR přibližně 10 000 přišlo o život. Kolik jich bylo po obsazení Rudou armádou odvlečeno z Podkarpatské Rusi do SSSR a zahynulo, Borák neuvádí. Z českých zemí po válce bylo podle Boráka odvlečeno do SSSR asi 500 osob, zahynulo z nich asi 300. Celkově i se zajatými slovenskými vojáky se mohlo jednat přibližně o výše uvedených 150 000 osob z ČSR, které byly v SSSR perzekvovány. O počtu zavlečených civilních osob z Podkarpatské Rusi po obsazení Rudou armádou žádný odhad není k dispozici.

Fakta o bolševismu Čechy ignorovaná

Jen menšina čtenářů si alespoň ve velmi hrubých rysech uvědomuje, co všechno s sebou přináší sovětský bolševismus. Není to zcela jejich vina – od vzniku republiky v roce 1918 až do roku 1989, s jedinou přestávkou v létech 1939–1945, se nejdříve péčí ministra zahraničí a pak prezidenta Edvarda Beneše, jako v jediné zemi Evropy přísně tajily (!) zločiny sovětského režimu a nelidské podmínky v SSSR. Za protektorátu Němci pravdu o podmínkách života v SSSR a o Rudé armádě zveřejnili, ale naši předci to automaticky považovali za propagandistickou německou lež. Za třetí republiky v létech 1945-48 se o poměrech za bolševického režimu v SSSR opět mlčelo, po jeho nastolení v ČSR jakbysmet. Horší je, že se o tom v podstatě mlčí dodnes.

Komu je známo, že pod bolševickou vládou zbyly obyvatelstvu sovětského Ruska pouze tři cesty: sloužit vládnoucí moci, zahynout nebo emigrovat? Obyvatelstvo SSSR muselo s bolševickým režimem aktivně vyjadřovat svůj souhlas, aby se nedostalo do vězení nebo nepřišlo kvůli tomu o život, kdežto v Itálii nebo v Německu, abychom uvedli příklad, jen stačilo, aby člověk mlčel a totalitní režim ho nechal na pokoji.

Lidský život v Rusku ztratil hned v prvních letech bolševického panství natolik cenu, že mladíci v Čece (Čeka, ČK, Vserossijskaja črezvyčajnaja komissija po bor'be s kontrrevoljucijej i sabotažem pri Sovete narodnych komissarov RSFSR, Všeruská mimořádná komise pro boj s kontrarevolucí a sabotáží při Radě lidových komisařů RSFSR), nebo ti, kteří měli v Čece přátele, zvali své slečny nikoliv do kina nebo do cirkusu jako před revolucí, nýbrž podívat se na mučení či na popravy tzv. odpůrců režimu. Například v březnu 1918 zval na takovou podívanou Sergej A. Jesenin básnířku K. slovy: „Chcete se podívat na popravy? Hned vám to přes Bljumkina zařídím!“ Nejhrůznější na tom bylo, že takové nabídky byly s vděkem přijímány.

Jelikož z marxistického pohledu je sňatek buržoazní přežitek, tak v různých oblastech Ruska, nacházejících se pod bolševickou vládou, byly v létech 1918–1919 vydávány dekrety prohlašující ženy za „všelidové vlastnictví“ a rušící „právo na soukromé vlastnictví žen“ uzavíráním sňatků. Lze si představit, k jakým hrůzám vedla realizace těchto dekretů. Kostely se často měnily na nevěstince, v nichž ženy měšťanského a šlechtického původu pod donucením uspokojovaly chtíče příslušníků proletariátu (dělnické třídy).

Jako příklad výňatky z Dekretu Saratovské gubernské rady lidových komisařů o zrušení soukromého vlastnictví žen: „Od 1. ledna 1918 se ruší právo trvalého vlastnictví žen ve věku od 17 do 32 let. Všechny ženy, jež spadají pod tento dekret, jsou vyňaty ze soukromého vlastnictví a jsou prohlášeny za vlastnictví celé pracující třídy. Přerozdělení spravování zcizených žen spadá do kompetence sovětu dělnických, vojenských a rolnických zástupců. Každý muž, který si přeje použít exemplář vlastněný lidem, musí předložit potvrzení o své příslušnosti k pracující třídě, vystavený závodním výborem nebo odbory.“

Vypovídací hodnotu o sovětském bolševismu mají i statistická data. V létech 1918–1922 zahynulo v Rusku 5,2 milionů lidí v důsledku bolševiky uměle vyvolaného hladomoru vynucenými odvody zemědělské produkce státu, dále 3,92 milionu zemřelo na epidemie tyfu, cholery, úplavice a podobně, 0,26 milionu padlo v řadách Rudé armády, 0,17 milionu coby vojáci-bělogvardějci, následkem vnitrostátního teroru ztratilo život 2,31 milionu lidí. V roce 1933 si ruský dělník mohl koupit za průměrnou měsíční mzdu buď 31 kg chleba (v roce 1913 314 kg), nebo 7 kg masa (v roce 1913 43 kg), nebo 5 kg salámu (v roce 1913 25 kg), nebo 3 kg másla (v roce 1913 18 kg), nebo 3,5 kg sýra (v roce 1913 22 kg). Zbídačení venkované utíkali za obživou do měst, takže průměrná obytná plocha na osobu v SSSR klesla v roce 1928 na 5,7 m2, v roce 1940 činila již jen 4,0 m2, přičemž v některých městech obnášela pouze 2,5 m2 na osobu!

V roce 1928 se kolem SSSR péčí sovětského zřízení spustila neprostupná hranice. Ustala veškerá soukromá korespondence s lidmi v zahraničí, v zájmu sebezáchovy byla přervána všechna pouta s příbuznými v emigraci. Existence „příbuzných v zahraničí“ se stala černou skvrnou v životopisu, kvůli které lidé přicházeli o práci – a časem i o hlavu. Žádné cizí noviny a časopisy nebyly v Rusku ve 30. letech k dostání (!), obyčejní lidé neměli nejmenší tušení, co se děje v zahraničí. Sovětská propaganda je přesvědčovala o tom, že ve světě kapitálu je život mnohem těžší než v SSSR, a v sovětské encyklopedii se například uvádělo, že „Angličané žijí v chladných a vlhkých chatrčích, zvaných kotidž“.

Bolševická moc vyžadovala aktivní spoluúčast na svých činech: kdo nezvedl ruku na veřejném shromáždění, požadujícím popravu nepřátel lidu, mohl se zítra, a dokonce i téhož dne večer, ocitnout na jejich místě v některé mučírně.

Uměle vyvolaný hladomor na Ukrajině v letech 1932–1933 vynucenými odvody zemědělské produkce státu byl ještě horší než v období 1921–1922, hranice oblastí, kde obyvatelé byly určeni k vyhladovění, obsadila vojska NKVD, aby z nich nikdo neunikl. Za „maření plánu obilních dodávek, za zlomyslnou sabotáž“ byly celé obce zcela odříznuty od zásobování potravinami, studny s vodou zapečetěny a stráženy ozbrojenými hlídkami. Kdo neodevzdal povinnou kvótu obilí nebo jiných zemědělských produktů, tomu nedali ani vodu. Hlady zahynulo 6,5 milionu lidí. Během hladomoru přitom prodával SSSR obilí do zahraničí bez přerušení nebo jakéhokoliv omezení.

Nepříliš produktivní práce sovětských rolníků byla typickou státní robotou na nekonečných kolchozních a sovchozních polích, avšak v horších podmínkách, než když byli za cara pány statkáři, pro které pracovali. V SSSR rolníci dělali zcela bez volných dnů, a dokonce i bez svátků (!). Rolník v předrevolučním Rusku pracoval dva, tři až nejvýše čtyři dny pro svého pána a měl také mnoho volných dnů o církevních a státních svátcích. Jeho pozemkový příděl byl malý, ale bolševický státní rolník měl proti tomu své vlastní vedlejší hospodářství přímo mikroskopické. Ale živilo ho, nicméně tato půda nebyla jeho, nýbrž státu. Od takového sovětského nevolníka se vybíraly odvody v naturáliích: mléko, vejce, máslo, maso, kůže, zelenina, ovoce, brambory, obilí atd. bez ohledu, zda i s rodinou nezemře hlady.

Obdobně skličující bylo vykořisťování sovětského dělníka. Mzda, kterou dostával, sotva zajišťovala fyziologické přežívání. Prakticky všechny dělnické rodiny až do 60. let minulého století dokázaly jen sotva vyjít. Závislost na zaměstnavateli, tedy na státu, byla absolutní. Ruský historik Zubov tvrdí, že nejnemilosrdnější kapitalistická forma vykořisťování pracujících ve 20. století vůbec (!) existovala právě v sovětských továrnách a závodech. K tomu pracovalo pro sovětský systém i 18 až 20 milionů otroků v koncentrácích GULAGu (Glavnoje upravljenie lagerej NKVD, Hlavní správa táborů Lidového komisariátu vnitra).

8. 6. 1934 byl přijat zákon, který zaváděl trest smrti za setrvání v cizině a za pokus o překročení hranic. Rodinní příslušníci, pokud údajně o záměru dotyčného věděli, byli uvězněni v koncentračních táborech GULAGu na dva roky až pět let, pokud nic nevěděli, byli potrestáni pětiletým vyhnanstvím. V roce 1937 se na dvacet let zcela uzavřely hranice.

Dne 8. 4. 1935 vstoupil v platnost dekret O opatřeních v boji s kriminalitou mezi mladistvými, na jehož základě se trest smrti začal vztahovat i na neplnoleté děti starší 12 let. Stát jím dostal možnost bezprizorné děti fyzicky likvidovat pod záminkou stejných obvinění jako jejich rodiče coby „špiony", „trockisty", „diverzanty", „Hitlerovy agenty" a podobně. Zaznamenáno bylo i mučení desetiletých kvůli získání jejich výpovědi. Dekret za existence SSSR nebyl nikdy zrušen.

Na jaře 1939 stálo podle hlášení NKVD (Narodnyj komissariat vnutrennich děl, Lidový komisariát vnitra) každé ráno v Moskvě 30 až 40 tisíc lidí ve frontách. Na chléb se člověk musel postavit do fronty již ve dvě hodiny v noci, aby ho ráno po šesté dostal.

V Zubovových Dějinách Ruska se popisuje i krasnodarský mlýnek na maso coby vražedný nástroj státní moci. Odsouzeného zavolali do slušně vyhlížející místností, kde stál jediný nepříliš veliký stůl. Čekista, který za ním seděl, oznámil své oběti, že rozsudek nabyl právní mocí, a odsouzený bude proto za půl hodiny „fyzicky zlikvidován". Potom mu ukázal malou chodbičku, skrz niž byla vidět další, světlá místnost bez mříží. V ní stál stůl s psacími potřebami. Čekista odsouzeného informoval, že může jít k onomu stolu a napsat dopis a vše, co bude chtít, anebo prostě posedět a popřemýšlet o samotě. Člověka bezděčně přitahovala ona okna bez mříží a možnost posadit se na židli po těch hrozných slovech, která právě vyslechl. Vešel do chodby, podlaha se pod ním propadla a on se zřítil do vodou poháněného mlýnu na maso, který ho drtil, lámal a krájel na kousky, a co z něj zbylo, odnesla voda Kubáně.

I na sovětském vyslanectví v Paříži zaměstnanci OGPU trýznili a vraždili lidi chycené ve Francii. Když Němci po přepadení SSSR zapečetili budovu vyslanectví, byla prozkoumána zaměstnanci německé zpravodajské služby i kontrarozvědky vrchního velení Wehrmachtu. V červenci 1941 předložil náčelník Abwehru admirál Canaris tajnou zprávu Handakten Ritter 29, Rußland, 20. Juli 1941, Politisches Archiv des Auswärtiges Amtes (PAAA) o prohlídce budovy sovětského vyslanectví v Paříži. Podle této zprávy „jedno boční křídlo sovětského velvyslanectví bylo vybaveno jako centrum GPU se zařízením k mučení, popravám a odstraňování mrtvol“. Ve zprávě je uveden předpoklad, „že ve své době zde byla odstraněna i těla některých z oněch bělogvardějských ruských generálů, kteří před několika lety v Paříži záhadně zmizeli.“

Alespoň část z výše uvedeného musela být po celou dobu existence Komunistické strany Československa známo všem jejím výše postaveným stranickým představitelům. I z útržků takových hrůzných fakt jim muselo být jasné, že bolševismus v Československu bude nebo je spjat s obdobnými jevy jako v SSSR. Komunisté prosazující ve své vlastní zemi takový nelidský režim se tím stali prachsprostými zločinci. V celé Evropě probíhal mezi válkami o poměrech v SSSR veřejný diskurs, jen v ČSR se ani politici, ani sdělovací prostředky o něčem takovém nezmiňovali.

(Příště se dovíte o rejdech sovětských tajných služeb v meziválečném Československu)

Redakci PL můžete podpořit i zakoupením předplatného. Předplatitelům nezobrazujeme reklamy.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama

autor: .

reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Václav Klaus: Zastavme útok na ústavnost

21:58 Václav Klaus: Zastavme útok na ústavnost

Václav Klaus k pandemickému zákonu