Tomáš Krystlík: Wir wollen heim ins Reich!

15.09.2018 16:01

15. 9. 1938 poprvé zaznělo heslo Wir wollen heim ins Reich! a 21. 9. Češi sami z vlastní vůle odstoupili pohraničí Německu.

Tomáš Krystlík: Wir wollen heim ins Reich!
Foto: Youtube.com
Popisek: Česko-německý spisovatel a žurnalista Tomáš Krystlík, autor množství článků a esejí, zaměřených na otázky československých dějin, česko-německých vztahů a vysídlení německého obyvatelstva ze Sudet po druhé světové válce

12. 9. 1938 pronáší Hitler na sjezdu NSDAP v Norimberku řeč, o které čeští historici tvrdí, že v ní Hitler agresivně vyhrožoval Benešovi a Československu. Lžou. Hitler v této řeči požadoval právo na sebeurčení pro Němce v Československu, nežádal připojení německých sídelních území k Říši, ani konání referenda o tom, nevznesl žádné ultimatum. Prohlásil: „Co požadují Němci, je právo na sebeurčení, které každý jiný národ má… Vznáším požadavek, aby přestal útlak 3,5 milionu Němců v Československu a na jeho místo nastoupilo svobodné právo na sebeurčení… Ostatně je věcí československé vlády, aby to s oprávněnými zástupci Sudetoněmců probrala a dosáhla tak jako tak dohody.“ Dále Hitler neadresně varoval: „Němci v Československu nejsou ani bezbranní, ani nejsou opuštěni. To by se mělo vzít na vědomí.“ [Domarus]

11. a 12. 9. 1938 začalo docházet v některých místech v německých sídelních oblastech k bitkám mezi Němci a Čechy, hlavně v Teplicích-Šanově, Chomutově, Liberci a v Ústí nad Labem, které si podle pozdějšího komuniké československé vlády vyžádaly celkem 23 obětí, z toho 13 Čechů, a mnoho zraněných. Po dvou třech dnech násilí v několika málo lokalitách, nazývaných československými historiky „sudetoněmecké povstání“, se situace zklidnila. Sudetoněmci též utíkali z obav před represemi československého státu do Říše. Kolik jich bylo, nelze spolehlivě zjistit – německé údaje pocházejí od tiskových kanceláří a zřejmě jsou propagandisticky zveličené, československé odhady chybí.

13. 9. vyhlašuje vláda stanné právo v 16 sudetoněmeckých okresech (počet okresů se podle různých zdrojů mírně liší). Týž den, 13. 9. 1938, dává Karl Hermann Frank pražské vládě telefonicky kolem 16. hodiny ultimatum, a to přímo ministerskému předsedovi Milanu Hodžovi. V něm mu sděluje, že přijede do Prahy vyjednávat a pokračovat v rozhovorech, pokud československá strana splní těchto pět podmínek: (1) československá policie se stáhne z německých sídelních území, (2) odvolá se stanné právo, (3) československé vojsko se stáhne z ulic do kasáren, (4) výkon policejní moci přejde pod místní úřady, například pod starosty, (5) tyto podmínky se zveřejní rozhlasem. K tomu dal Hodžovi lhůtu šesti hodin [Benoist-Méchin]. Opět ani náznak snahy po odtržení, jen snaha po autonomii v rámci ČSR.

Odpověď Hodži přišla po sedmi hodinách. V ní vyjádřil ochotu jednat o oněch Frankových pěti podmínkách, přijede-li Frank do Prahy, místo toho, aby je předem splnil, což bylo Frankovou podmínkou pro obnovení jednání. Frank poslal do Prahy jako vyjednavače alespoň Ernsta Kundta. Zde ale zasáhl Henlein, který Kundta požádal, aby Hodžovi pouze sdělil, že SdP jednat nebude, protože vláda v ničem nedodržela podmínky ultimata [Schultze-Rhonhof 2008].

Vedení státu to vše posoudilo jako velezradu, byť k tomu nebyl důvod – nikdo nepožadoval připojení Sudet k Německu – a nechalo vydat na členy nejvyššího vedení SdP zatykače. Frank, Henlein a jeho štáb uprchli 14. 9. do Německa, a den na to vůbec poprvé zazněla osudová věta Wir wollen heim ins Reich! (Chceme domů do říše!) a to na závěr Henleinova rozhlasového projevu vysílaného z Lipska do ČSR. 16. 9. ministerstvo vnitra Sudetoněmeckou stranu rozpustilo. 17. 9. vyzval Henlein, opět rozhlasem z Německa, k vytváření dobrovolných vojenských sborů (Sudetendeutsches Freikorps, SFK). Radikálně nacionálně socialisticky zaměření sudetští Němci začali přecházet do Německa, aby vstoupili do SFK. Kolik jich bylo, nevíme, spolehlivé odhady chybí.

Walter Brand, úzký Henleinův spolupracovník ve vedení SdP, současně též sudetoněmecký vyslanec ve Velké Británii, líčí ve svých pamětech, jak ho Henlein po svém rozhlasovém projevu 15. 9. ze zámku Donndorf u Bayreuthu poslal rychle do Londýna předat prohlášení britskému ministerstvu zahraničí, že SDP a Henlein i nadále trvají na řešení problému poskytnutím autonomie sudetských Němcům v Československu, pokud Britové a Francouzi budou s to Čechy k tomuto mírovému řešení přimět. Henleinův vzkaz Brand v Londýně předal. [Brand].

14. 9. se rozhoduje Chamberlain zachránit, co se dá, píše bez předchozího projednání se svou vládou Hitlerovi a nabízí, že přijede do Německa, aby společně nalezli mírové řešení československých problémů. Hitler okamžitě přijímá a oba státníci se setkávají 15. 9. v Obersalzbergu, Chamberlain dokonce i bez tlumočníka, spolehl se na tlumočníka protistrany. Chamberlain si stěžoval na neschopnost Společnosti národů urovnat problémy německých menšin v zahraničí, a požadoval pro ně právo na sebeurčení. Hitler s ním souhlasil a žádal pro příhraniční německá sídelní území v českých zemích připojení k Říši. Hitler slíbil, že do doby, než rozhodne o těchto požadavcích britská vláda, upustí od vojenské intervence proti ČSR a dodal, že sudetoněmecké problémy se „tak nebo tak z vlastní iniciativy vyřeší“, čemuž Chamberlain rozuměl tak, že buď se protistrana podvolí, nebo že Wehrmacht vtrhne do ČSR. K postoji Chamberlaina vůči požadavkům Hitlera se připojuje i vláda francouzská prostřednictvím svého ministra zahraničí Georgesa Bonneta. 16. 9. podal Chamberlain zprávu z cesty svému kabinetu s tím, že Hitler je rozhodnut vojensky napadnout ČSR, nevyřeší-li se co nejrychleji sudetoněmecký problém na základě práva na sebeurčení. V tom ho na stejném zasedání vlády podpořil právě navrátivší se Walter Runciman [Schultze-Rhonhof 2003].

Do věci se zapojil i Benito Mussolini, který 15. 9. v listu Popolo d'Italia zveřejnil svůj dopis Walterovi Runcimanovi se slovy: „Inkoustem stanovené hranice mohou být inkoustem přepsány (narážka na hranice ČSR). Něco jiného je, kdyby byly taženy rukou Boží nebo lidskou krví.“ Ve svém projevu v Terstu 18. 9. požadoval Mussolini pro všechny národnosti v Československu, které si toho přejí, vypsání plebiscitu. Beneš sdělil francouzskému vyslanci Victoru de Lacroix v Praze, že plebiscit je nepřijatelný, protože by se pak lidové hlasování muselo povolit také Slovákům a Rusínům. 21. 9. pak duce prohlásil: „Jestliže se dnes Československo nalézá v tom, co lze nazvat ‚delikátní situace‘, je to proto, že bylo – ano, už je možno říkat – bylo, a já vám to povím přímo: nikoli pouze Československem, nýbrž Česko-Německo-Polsko-Maďarsko-Rusínsko-Rumunsko-Slovenskem.“

15. 9. 1938, posílá Beneš ministra Jaromíra Nečase s návrhem tzv. pátého plánu do Paříže, kde 16. 9. jednal s vrcholnými francouzskými politiky, a 17. 9. s britskými v Londýně. Podle Benešových představ by ČSR odstoupila Německu a Maďarsku města, oblasti kolem nich a území ležící za nimi ke stávající státní hranici: Opava, Krnov, Bruntál, Rýmařov, Frývaldov (Jeseník), Králíky, Broumov, Tanvald, Jablonec nad Nisou, Česká Lípa, Děčín, Ústí nad Labem, Kadaň, Doupovské hory, Vejprty, Karlovy Vary, Mariánské Lázně, Tachov, Kaplice, Nová Bystřice, Mikulov, na Slovensku ve prospěch Maďarska Košice, větší část levého břehu Dunaje u Bratislavy, území u Nových Zámků, na Podkarpatské Rusi Mukačevo a Užhorod. Podmínkou bylo, že Německo s územím o rozloze 4000 až 6000 km2 převezme celkem 1,5 až 2 miliony Němců českých zemí. Protože jich tolik v odstupovaných územích in spe nebylo, tak zčásti i z vnitrozemí. Beneš si představoval, že Francie s Velkou Británií tento plán Německu vnutí.

Z toho plyne závažný fakt, který čeští historici zamlčují, že Beneš sám jako první vůbec (!) navrhl odstoupení pohraničí Německu a Maďarsku, ne Velká Británie, ne Francie, ne Itálie nebo Německo! Onen tzv. pátý plán musel Beneš promýšlet relativně dost dlouho, pár týdnů předtím, neboť pro svů plán si musel vyžádat patřičné údaje od příslušných úřadů. Jediným schůdným Benešovým motivem je ten, který mu připisuje předseda německé sociální demokracie v ČSR, Wenzel Jaksch: sejmout z vlastní osoby vinu, uchovat si tvář a postavení do budoucnosti, svést územní ztráty na vůli spojenců, sebe a ČSR prezentovat jako oběti německého nátlaku a přání spojenců [Jaksch]. Vysláním J. Nečase do Paříže a Londýna spáchal Beneš podle zákona na ochranu republiky tzv. úklad – tak se do roku 1948 nazývala velezrada – se sazbou pěti let vězení až doživotím.

18. 9. 1938 se sešli zástupci britské a francouzské vlády, aby projednali výsledek jednání britského ministerského předsedy s Hitlerem. Protože Chamberlain věděl, jak se Češi zdráhají odevzdat území Německu na základě plebiscitu, neb se obávají, že by ostatní národnosti ve státě mohly chtít alespoň autonomii, a navrhl přímé odstoupení území [Taylor]. Zde je opět zřetelné, jak Češi si svůj stát zničili větší měrou sami. Kdyby vládli snesitelně, nemuseli by se přece obávat výsledků plebiscitů obyvatelstva vlastního státu! Zástupci britské a francouzské vlády se pak dohodli, (1) že pro zachování míru a zabezpečení životních zájmů Československa je nutné odstoupit sudetoněmecká území Říši, (2) což se může učinit buď přímo, nebo podle výsledku plebiscitu, přičemž se upřednostňuje přímé odstoupení. (3) Odstoupit se mají území s více než 50 % německého obyvatelstva. Vedení hranic vynucené okolnostmi může být místy odlišné, o čemž rozhodne mezinárodní sbor, v němž ČSR bude mít své zástupce, (4) mezinárodní sbor může být pověřen otázkou výměny obyvatelstva na základě opčního práva. (5) Jestliže československá vláda přijme tato opatření, má právo žádat garanci bezpečnosti státu v budoucnosti, (6) vláda Jeho Veličenstva je ochotna garantovat hranice československého státu proti nevyprovokované agresi za podmínky, že ona garance nastoupí za všechny vzájemné smlouvy vojenského charakteru uzavřené ČSR. (7) Obě vlády uznávají oběť československé vlády pro světový mír.

Britský ministr zahraničí Edward Halifax tam za přítomnosti Chamberlaina k Daladierovi a jeho ministru zahraničí G. Bonnetovi podle britského protokolu prohlásil: „Nedovedu si představit, že by zúčastnění státníci na mírové konferenci, která by po takové válce následovala, potvrdili současné hranice Československa.“

Podle tohoto společného britsko–francouzského návrhu vypracovaného v Londýně (1) měly být odstoupeny Německu bez plebiscitu všechny oblasti s více než 50 % německého obyvatelstva s výjimkou několika malých německých jazykových enkláv, nové hranice budou stanoveny mezinárodním výborem na základě výsledků posledních komunálních voleb s možností výměny obyvatelstva, (2) ČSR poskytne dalekosáhlou autonomii jazykově smíšeným oblastem podle posledního návrhu pražské vlády (podle čtvrtého plánu – splnění karlovarských požadavků SdP), (3) ČSR se stane neutrálním státem, vzdá se smluv s Francii a SSSR o vzájemné pomoci, (4) sousední státy, Velká Británie, Francie a Itálie poskytnou ČSR mezinárodní garance. Ke znění nót bylo britským zástupcem podotknuto, že Velká Británie sice respektuje smluvní závazky Francie vůči Československu, ale poskytne vojenskou pomoc teprve tehdy, bude-li narušena územní integrita Francie, tj. Německo Francii přepadne.

Dne 19. 9. 1938 časně odpoledne předali britský a francouzský vyslanec na Hradě Benešovi návrh svých vlád, které „jsou přesvědčeny, že po posledních událostech bylo dosaženo bodu, kdy další setrvání oblastí převážně obývaných sudetským Němectvem v rámci hranic Československa nemůže být od nynějška fakticky prodlužováno, aniž by tím byly ohroženy zájmy samého Československa a zájmy evropského míru“. Ty vyžadují postoupení zmiňovaných oblastí Německé říši, a to přímo, neboť plebiscit by přinesl potíže. Zajisté tak učinily po zjištění, že Beneš je svým pátým plánem takovému řešení nakloněn.

Na návrh měla Praha odpovědět do dvou dnů, neboť Chamberlainova jednání s Hitlerem měla být obnovena už 22. 9. Benešovy námitky, že takovou záležitost musí projednat vláda a parlament, zůstaly oslyšeny. Přes nové zákroky vyslanců západních mocností, aby ČSR nezavdávala příčinu k válce, byla československá odpověď Londýnu a Paříži z 20. 9. zamítavá. Československá vláda mimo jiné argumentovala tím, že návrhy Francie a Velké Británie byly učiněny bez předběžné porady s československými zástupci, že podle ústavy nemůže činit rozhodnutí v otázce hranic státu a že vzájemné požadavky mezi Německem a ČSR reguluje dvoustranná arbitrážní smlouva (kterou Československo ani jednou nevyužilo). Všem, i Benešovi, který hrál o čas, nabádán W. Churchillem, aby neustupoval, bylo jasné, že arbitrážní řízení by s nejvyšší pravděpodobností, ba s jistotou vyústilo v neprospěch Československa. Beneš se ale bál, aby Francie nevypověděla spojeneckou smlouvu s ČSR [Zeman].

Ministerský předseda Hodža měl 20. 9. údajně požádat francouzského vyslance v Praze Victora de Lacroix jménem československého prezidenta, vlády a velitelů armády o „poskytnutí pláštíku pro přijetí franko–britských propozicí“, ultimata, které by zbavilo vládu a Beneše zodpovědnosti za odstoupení pohraničí, aby mohli prohlásit, že se tak stalo na nátlak Francie prezident republiky vzal na vědomí takové prohlášení“. Ladislav K. Feierabend ve svých pamětech popisuje, jak Marie René Léger, v době mnichovské konference státní tajemník francouzského ministerstva zahraničí, řekl ve Washingtonu za americké návštěvy Beneše v USA v roce 1943, že si onen telegram vyžádal od de Lacroix francouzský ministr zahraničí Georges Bonnet [Feierabend]. Teprve v roce 1983 byl ve Francii publikován oficiální záznam Victora de Lacroix zaslaný Bonnetovi, ze kterého je zřejmé, že Hodža nepoužil formulace, která by potvrzovala verzi o jím objednaném ultimatu [Kuklík – Němeček].

Následovala společná francouzsko-britská demarše, kterou doručili oba vyslanci Benešovi 21. 9. 1938 kolem druhé hodiny ránní, že nebezpečí války mohou odstranit pouze co nejrychlejší územní ústupky a že v případě odmítnutí se Velká Británie nepostaví na stranu Francie a Francie nezasáhne. Hodžova vláda v 9 h ráno postoupení okresů s více než 50 % německých obyvatel Německu přijala a vědouc, že tak činí bez souhlasu parlamentu, podnikla nutné kroky ke své demisi. Tedy více než týden před podepsáním Mnichovské dohody Československo samo odstupuje svá pohraniční území s německým obyvatelstvem Německé říši!

Po prvních rozhovorech Chamberlaina s Hitlerem vznáší 20. 9. u Hitlera v Obersalzbergu maďarský ministerský předseda Béla Imrédy požadavek na připojení Podkarpatské Rusi a Slovenska k Maďarsku. Týž den se objevuje u Hitlera polský vyslanec Józef Lipski a požaduje jménem polské vlády plebiscit obyvatelstva v těšínském území patřícím ČSR. 21. 9. se vydává maďarské vojsko na pochod ke slovenským hranicím.

21. 9. dostává Beneš text zprávy mimořádného britského vyslance Waltera Runcimana premiérovi Chamberlainovi ze 14. 9. Psal v ní, že „na straně československé vlády zaznamenal mizivou snahu o nápravu křivd spáchaných na sudetských Němcích či alespoň snahu o kompenzaci v odpovídajícím rozsahu“ a označil Beneše za „hlavní překážku mírového procesu ve střední Evropě“. „Pohraniční okresy mezi Československem a Německem, kde sudetoněmecké obyvatelstvo tvoří významnou většinu, by měly okamžitě dostat právo na sebeurčení. Pokud bude nutné nějaké odstoupení území, a já myslím, že bude, mělo by být provedeno okamžitě a bez zdržování… pro oblasti, kde německá většina není tak výrazná, doporučuji, aby byla vyvinuta snaha k vytvoření základu pro místní autonomii v hranicích Československé republiky.“ Dále podle něho by měla být československým politickým stranám i jednotlivým politikům, pronášejícím přespříliš kritické výroky na adresu Třetí říše, další politická činnost zakázána. Pražská vláda by měla provést revizi svých zahraničně politických vztahů a ujistit sousední země o tom, že se je za žádných okolností nepokusí napadnout. Mezi Prahou a Berlínem měla by být navíc uzavřena zvláštní hospodářská smlouva s preferenčními podmínkami. V Runcimanově zprávě též stojí doslova: „Je trpké být ovládán cizím národem a můj celkový dojem jde tak daleko, že československá nadvláda v sudetoněmeckých územích byla v posledních dvaceti letech sice nikoli přímo utlačovatelská a jistě ani ne teroristická, přesto však musí být označena za netaktní, nechápavou a malichernou – a to v míře, která musí veřejné mínění německých obyvatel nezadržitelně hnát směrem k otevřenému odporu.“ A také: „Existuje nebezpečí občanské války a československá vláda není ochotna vyjít protistraně v dostatečné míře vstříc.“ [Lukeš, Sládek]

Britský historik Zbyněk Zeman shrnuje, že Beneš měl od určitého okamžiku možná sám pochybnosti o životaschopnosti Československa – varovné signály týkající se existence československého státu podle mírových smluv přicházely z Paříže a Londýna dlouho před zářijovou krizí [Zeman]. Beneš se však pokoušel kritické zahraniční hlasy před českými a slovenskými politiky a veřejností skrývat, neboť se obával, že by mohly podrýt jeho postavení. Namísto vysvětlení skutečné mezinárodní situace Československa obyvatelstvu neváhal vynakládal i v posledních pár letech první republiky nemalé státní prostředky na placení zahraniční kliky složené ze žurnalistů a svých příznivců, jejíž lichotivé úsudky o něm, Masarykovi a Československu byly potom zpětně promítány do československých sdělovacích prostředků.

Soud Huberta Ripky, novináře, pozdějšího ministra a hlavního architekta plošného vyhnání Němců, o událostech v září 1938: „Kdyby byla pravda, že většina sudetských Němců pohlížela na Hitlera, kterého v jejich očích zastupoval Henlein, jako na svého, čekali bychom, že se s nesmírným nadšením chopí příležitosti k revoltě a k osvobození od českého jha. Ve skutečnosti to však byla jen menšina, skládající se hlavně z nezkušených mladých lidí, která projevovala nadšení pro… heslo ‚Jeden národ, jedna říše, jeden vůdce‘. Většina příznivců SdP chtěla ‚autonomii‘, ale chyběla jim jasná představa, co si pod tím pojmem představit… Nelze dost zdůraznit skutečnost, že touha po sjednocení s Říší nebyla spontánním výrazem přání většiny sudetoněmeckého obyvatelstva. Tento požadavek byl sudetským Němcům vnucen menšinou všeněmeckých extremistů v jeho řadách… To bylo vidět na pasivitě většiny sudetských Němců za dnů revolty (za „sudetoněmeckého povstání“ v září 1938)… Bylo známo, že všeněmecký nacionální socialismus aktivně podporovala jen menšina, zatímco proudem stržená většina byla jen použita k tomu, aby vytvářela tlak na československé úřady.“ [Ripka, Brügel]

(O okolnostech mnichovské konference v příštím pojednání.)

Zdroje:
Domarus, Max: Hitler – Reden und Proklamationen (1932–1945). Kommentiert von einem deutschen Zeitgenossen. Verlagsdruckerei Schmidt, Neustadt a. d. Aisch 1962
Benoist-Méchin, Jaques: Auf dem Weg zur Macht 1925–1939. Geschichte der deutschen Militärmacht 1918–1946. Band VI. Gerhard Stalling Verlag, Oldenbourg, Hamburg 1965
Schultze-Rhonhof, Gerd: Das tschechisch–deutsche Drama 1918–1939. Errichtung und Zusammenbruch eines Vielvölkerstaates als Vorspiel zum Zweiten Weltkrieg. Olzog, München 2008
Brand Walter: Auf verlorenem Posten. Ein sudetendeutscher Politiker zwischen Autonomie und Anschluß. Veröffentlichungen des Sudetendeutschen Archivs in München, Band 21, München 1985
Schultze-Rhonhof, Gerd: 1939. Der Krieg der viele Väter hatte. Der lange Anlauf zum Zweiten Weltkrieg. Olzog-Verlag, München 2003
Jaksch, Wenzel: Europas Weg nach Potsdam. Schuld und Schicksal im Donauraum. Langen Müller, München 1990; česky: Cesta Evropy do Postupimi. Institut pro Středoevropskou kulturu a politiku, Praha 2000 (POZOR! České vydání je neúplné – do češtiny nebylo přeloženo 174 stran textu, z pěti dílů v jediném svazku chybí v českém překladu dva.)
Zeman, Zbyněk: Edvard Beneš. Politický životopis. Mladá fronta, Praha, 2002
Feierabend, Karel Ladislav: Politické vzpomínky /I/, /II/, /III/. Atlantis, Brno 1996
Kuklík, Jan, Němeček, Jan: Od národního státu k národnosti? Národnostní statut a snahy o řešení menšinové otázky v Československu v roce 1938. Centrum právněhistorických studií/Karolinum, Praha 2013
Lukeš, Igor: Czechoslovakia between Stalin and Hitler. The Diplomacy of Edvard Beneš in the 1930s. Oxford University Press, London/New York 1996; česky: Československo mezi Stalinem a Hitlerem. Benešova cesta k Mnichovu. Prostor, Praha 1999
Sládek, Milan: Němci v Čechách. Německá menšina v českých zemích a Československu 1848–1946. Pragma, Praha 2002
Ripka, Hubert: Czechoslovakia Enslaved. The Story of Communist Coup d’Etat. Gollancz, London 1950
Brügel, Johann Wolfgang: Deutsche und Tschechen 1918–1938. Nymphenburger Verlagsbuchhandlung GmbH, München 1967; česky: Němci a Češi 1918–1938. Academia, Praha 2006

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: PV

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

14:55 Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

Když Zdeněk Mahler v roce 2011 přebíral Cenu Unie českých spisovatelů za celoživotní dílo, nebylo je…