V pondělí 1. dubna 2019 jsem napsal Milanu Kunderovi přání k jeho kulatým narozeninám. Vyjádřil jsem v něm „svůj obdiv k jeho životnímu literárnímu dílu a k šarmu a eleganci, s jakou prochází celým životem v komplikované druhé polovině dvacátého století a v prvních dvou desetiletích podivného století jednadvacátého“. Přiznal jsem se mu k tomu, že „můj život spoluutvářely Majitelé klíčů, Směšné lásky a Žert, stejně jako polemika o českém údělu“. Dodal jsem i své šťouchnutí do dnešních literátů, vyjádřil jsem obavu, že dnešní mladé generace nemají „stejně velké autory, kteří by jim na cestu životem dávali podobně silný kompas“.

Prožili jsme kunderovský týden, kdy se kdekdo o něm pokoušel něco říci nebo napsat. Viděli jsme v televizi reprízu Jirešova filmu Žert, který byl natočen podle Kunderova scénáře. Nejsem „opakovaný“ divák filmů. Tento film jsem viděl jen jednou v roce 1969. Teď jsem byl překvapen jeho kvalitou, která postavila do tak ostrého a pro ně velmi nemilosrdného světla všechny v současnosti adorované filmové autory, kteří začali být hrdinnými antikomunisty až v devadesátých letech. V jejich filmech chybí autentičnost Jirešova (a Kunderova) filmu a proto nejsou věrohodní. Jejich filmy jsou často jen karikaturou. Když jsme si o tom povídali v našem institutu, někdo připomněl, že to byl film černobílý. Přiznám se, že mne to při jeho sledování v televizi vůbec nenapadlo. Asi nepadalo v úvahu, že by mohl být jiný než černobílý.

Prožil jsem – i díky své tehdejší spolupráci s časopisem Tvář – známou polemiku o českém údělu mezi Havlem a Kunderou. Ta vyvolala roztržku těchto dvou spisovatelů, z nichž jeden to vyřešil odchodem do zahraničí (a nenávratem v době, kdy se ten druhý stal prezidentem). Mnozí to nemohli pochopit. Já pro to pochopení mám. Ve svém článku v Lidových novinách jsem před deseti lety napsal, že „Kunderovo bytí není nesnesitelně lehké“ a naznačil jsem jeho osamělost, plachost a ironii (která je vlastně obranou před nejbližšími, ne-li často před sebou samým).

Napsal jsem, že Milan Kundera je pro mne „výsostně českým spisovatelem, nikoli neurčitě světoobčansky orientovaným umělcem a člověkem“. Před deseti lety ještě nebylo napsáno známé dílo Davida Goodharta, v němž odlišil takzvané „somewheres“ (lidi patřící někam) od „anywheres“ (nepatřících nikam, ve staré terminologii světoobčanů). Napadlo mne použít tuto analogii při porovnávání Havla a Kundery. Světoznámý, už čtyři desetiletí v cizině žijící Milan Kundera je v každém případě člověkem kategorie somewheres. Je českým spisovatelem. Václav Havel, žijící celý život zde u nás, byl naopak člověkem kategorie anywheres.

Nemám v úmyslu pokoušet se napsat o Milanu Kunderovi nový text. 28. března 2009 otiskly Lidové noviny můj esej „Obtížně zvládnutelná tíha osamění Milana Kundery“. Neuměl bych to dnes napsat lépe. Proto znovu uvádím tento deset let starý článek.