Řecké pobřeží je delší než patnáct tisíc kilometrů, z toho optimálně využitelné pro migraci je přibližně 1 000 kilometrů. Nechceme-li pobřeží zaminovat, a to tak hustě, aby mezerami mezi jednotlivými minami neproplul ani gumový člun, jsou v podstatě neuhlídatelné. Dokonce, i kdyby byly, problém migrace to nijak neřeší.

Námořní právo a zvyklosti

Mořeplavba má tisíciletou historii a tradičně dodržované ustálené zvyklosti. Její prioritou vždy byla a je záchrana lidského života. Člun s uprchlíky bude podle nich vždy považován za plavidlo s trosečníky, jehož pasažéry je třeba vzít v ochranu. Jinými slovy - v případě plavidel, která budou v mezinárodních vodách zachycena jinými loděmi, včetně těch vojenských - připadá v úvahu jediná možnost, jíž je jejich záchrana s asistovaným doplutím k nejbližšímu přístavu nebo poskytnutí jim útočiště přímo na lodi. Poskytnutí záchrany nebo ochrany se žádné plavidlo nemůže vyhnout, ledaže by se samo vystavilo nebezpečí ztroskotání, což by velitel posádky musel doložit. Ve výsostných vodách dané země (v našem případě Řecka a Itálie) vzniká povinnost umožnit takovému plavidlu vstup do nejbližšího (vlastního) přístavu a právní náležitosti migrantů řešit až ve chvíli, kdy jsou v bezpečí. A to je přesně i ta chvíle, kdy jim na území hostitelského státu vzniká možnost požádat o azyl, nebo o dočasnou ochranu. Představa, že by mohli být uprchlíci, kteří již připluli do mezinárodních vod, přímo z moře vráceni do země, z níž člun vyplul, je naprosto naivní představa našich politiků.