Schvalování rozpočtu byl tak trochu kabaret: Přesunutí části peněz z ministerstva obrany je dočasné. Je to v rezervě, žádné peníze se obraně neberou. Rezerva znamená, že tam na krátký čas peníze přesuneme, a předpokládám, že v lednu je co nejrychleji vrátíme, sliboval premiér A. Babiš ve sněmovně. Můžeme to garantovat, v lednu se to vrátí, uvedl. Ze strany ANO a ČSSD to tak byl, diplomaticky vyjádřeno, kompromis, aby nenastalo rozpočtové provizorium.

Přesun nepřesun deseti miliard však vyvolal množství reakcí. Nejde mi o hojně užívané primitivní politické floskule ve stylu: Proruští kolaboranti z KSČM chtějí oslabit naše spojenectví se Západem a vyhovět tak zájmům Ruské federace. Komunisté dlouhodobě slouží nepřátelským mocnostem a Andrej Babiš a jeho lidé se k nim otevřeně přidali. Tihle kolaboranti prostě a jednoduše prosadili ohrožení bezpečnosti státu. Naše euroatlantické vazby jsou vydány napospas, jde o ohrožení bezpečnosti státu, naší obranyschopnosti. Nebo směšné: Armádě je diktováno vyhladovění. Přitom armáda je naopak hodně napapaný cvalík.

Očekával bych však i nějaké kvalifikované konkrétní reakce. Bohužel, nestalo se. Deset miliard ohrozí obranyschopnost země – avšak v čem a jak by měla být tato obranyschopnost ohrožena, se nedovíme ani od hejna bývalých či současných generálů; žádný z nich nám to neprozradil. Rezortní ministr též ne. A já doufal, že se konečně dovím, jak armáda brání, či chce nebo může náš stát bránit – ano, její část zatím prokázala svou funkčnost při řešení koronakrize. O vnější obranu však nešlo. Houfnice, obrněné transportéry ad. proti koronaviru účinné nejsou.