V této krizové situaci musím smeknout před některými herci, herečkami, operními pěvkyněmi, kteří šli pracovat ke kase do supermarketu nebo pracují v jiných oborech, aby se uživili. Přirozenou vlastností člověka je přežít. Ne ležet a čekat na dotace nebo podporu. Mám ale obavu, že těchto lidí je menšina. Vrátím se k původnímu meritu věci, to znamená ke kultuře, jejíž součástí je také živé umění, které tvoří široká skupina herců a hereček, pěvců a pěvkyň. Část této skupiny je ve státním angažmá, nebo v regionálním angažmá různých divadel, jejich zřizovatelé jsou kraje, města a podobně.

Další skupinou jsou herci, kteří pracují na svůj živnostenský list, což je pro ně výhodné, když je konjunktura, problém nastane, když přichází krize. Je to podnikání jako každé jiné. Mimo jiné ve Spojených státech mají umělci všeho druhu své zaměstnání (netýká se top star). Často pracují v restauracích, v McDonaldu, a v jiných profesích a zbožně čekají, až se jim ozve agent, který jim zprostředkuje roli.

Shrňme to, je to práce jako každá jiná a rovněž forma podnikání se všemi riziky, které z toho vyplynou. Kultura, ať živá či neživá, je nádstavba více či méně prosperující ekonomiky. Když továrny nebudou vyrábět, zemědělství bude v rozvalinách, tak je běžnému občanovi úplně jedno, zda kultura prosperuje nebo ne. Za nehoráznost považuji takzvané taky umělce, jako je Hrušínský, který ze sebe dostal, nechci říci slova, ale spíše sračky, že daná epidemiologická omezení byla směřována k likvidaci jeho divadla. Podobných výroků nenávisti vůči premiérovi a prezidentovi jsme slyšeli od Kluse, Holubové, dále od nechci říci od úplně blbé, ale protože je to dáma, použiji slovo nevzdělané, Geislerové, Hřebejka a dalších. Tito mají jako první nataženou ruku ke státu ve stylu „Státe dávej, ať neumřeme hladem.“