Půl století Francouzi učili, vyškolili na svých universitách, ve svých výzkumných a výrobních institutech, ale i na místě v Turecku tisíce a tisíce Turků ve všech oblastech automobilového průmyslu, to jest od projektů, výroby, ekonomiky až k marketingu, tj. v oblastech, které byly tureckým vojákům cizí a vzdálené jako řeka Amazonka.

Dnes turecký Renault z 49% patřící tureckým vojákům, vyrábí 360 tisíc automobilů, 750 tisíc motorů a miliony a miliony komponentů pro Renaulty produkované v různých závodech v Evropě.

Mezi prvními a největšími a nevýznamnějšími odběrateli - zákazníky těchto společných výrobků pochopitelné byla a je turecká armáda...

Ani ne dva roky po zahájení společné výroby turečtí vojáci - 12. března1971 - zasáhli svojí silou do politiky, říká se tomu převrat, a pověsili i byť nedokonalou demokracii ala Turecko na hřebík. Tak jako po každém vojenském převratu následoval vojenský režim a s ním spojené represe.

A co země, jako je Francie, která se vydávala za vzor demokratického smyšlení? Nic. Jen počítala svůj zisk i z převratu, nějaká lidská práva šla stranou...