Zbyněk Fiala: Praktická škola alternativ

Celý den se za pultíkem střídali zástupci alternativních společenských a ekonomických iniciativ. Mezinárodní konference Ekumenické akademie o udržitelnosti, ze které vzejde sborník pražské Školy alternativ, byla kvalifikovaná, konstruktivní a inspirativní. Potvrdila, že svět může být lepší. Něco přecejen jde. Samozřejmě, že hlavně tam dole, kde nestraší balíky miliard schopné zalehnout každou příležitost.

http://www.skolaalternativ.cz/?p=217

Potvrdilo mi to úvahu Johna Boika, o kterém jsem na konferenci hovořil (a na našem serveru opakovaně psal), že k zásadní změně nejsou potřeba nové zákony. Stačí, když se na tom dohodnou lidé v nějakém spolupracujícím společenství. To je ten nejdostupnější způsob, jak vyskočit z rychlíku, který se žene do záhuby. Po čase první úspěšné příklady přitáhnou další (tak jako se rozkřikla zpráva o otevřeném německém ráji mezi arabskými a africkými uprchlíky).

O českých ostrůvcích alternativního hospodaření informovala ekonomka Naďa Johanisová z environmentální katedry na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Je zakladatelskou Trastu pro ekonomiku a společnost a hybatelkou výzkumu alternativ. Ten probíhající oslovil padesátku osobností z celé republiky a pokusil se o typologii iniciativ jako jsou komunity podporující zemědělce, biofarmy nebo nejrůznější další projekty včetně charitativních a církevních.

Patří k nim zahrádkářská prodejna Jídlo zblízka, kde náklady snižuje práce dobrovolníků. Lesní družstvo obcí Přídolí zase spolupracuje při hospodářském využití obecních lesů a posiluje tak rozpočty členských obcí. Spotřební družstvo Konzum na Orlicku neváhá dotovat místní prodejny tam, kde by jinak zanikly - a s nimi i služba, kterou občané (členové družstva) potřebují. Družstvo zároveň nakupuje od místních dodavatelů, aby povzbudilo místní ekonomiku. Prodejní ceny může mít nepatrně vyšší, zisk o něco nižší, ale sociální ohledy jsou neméně důležité.

Johanisová uvedla i nečekané příklady, jako je pražská Komunitní škola Zeměkvítek, která funguje v pronajatém skautském srubu (za málo, skauti také chtějí pomoci). Spolek Roztoč v Roztokách u Prahy zase pořádá kurzy amatérského umění. „Alternativní ekonomika tu už je, jen je třeba podporovat, kde to raší,“ shrnuje Johanisová. Detaily na www.Thinktank.cz .

O úskalích takových pokusů mluvil podnikatel Martin Zika z Varnsdorfu. Má za sebou seriál festivalů lokální ekonomiky, které pořádá v regionu. Podrobně jsou zpracovány na serveru www.lokalni-ekonomika.cz . Zikova zkušenost – podíl aktivistů ve společnosti činí asi jedno promile. Úspěch projektu lez očekávat ve chvíli, kdy toto jedno promile přesvědčí o výhodách lokální ekonomiky asi 6 % populace.

Metodiku, jak spravovat nějaký společný obecní majetek (občinu – commons), připomněl Tomáš Tožička z Ekumenické akademie, který konferenci řídil. Jeho příspěvky najdeme na serveru www.udrzitelnost.cz nebo v internetovém deníku Referendum. Odvolal se na práci Elinor Ostromové, první ženy, která byla oceněna Nobelovou cenou za ekonomii. Téma zpracovává také Naďa Johanisová v učebnici Ekologická ekonomie: vybrané kapitoly (MU 2014).

Pohled sociologa nabídl Martin Zahradník z Centra pro otázky životního prostředí UK. Věnoval se občanské spoluúčasti, participaci. V současné době například probíhají první pokusy s participativními rozpočty obcí a měst, kdy se část rozpočtovaných prostředků vydělí na akce, které jsou vybrány metodami přímé demokracie.

Čeho si všímá sociolog: Participativní řešení je účinnější, protože debaty a společné rozhodování současně přinášejí učení jednoho od druhého. Je vhodné i pro dlouhodobé problémy. Zkušenost ukazuje, že nikdy nebylo dlouhodobé řešení zablokováno vstupem participativního přístupu. Participativní řešení trvá déle v přípravě, ale je efektivnější při realizaci

Není to však přímočará cesta k úspěchu, protože třeba na venkově je menší zájem o ochranu přírody (s tím nesouhlasí Naďa Johanisová). Podobně lidé žijící u přírodního zdroje mají větší zájem o využití tohoto zdroje, než jej chránit.

Začínat se musí zmapováním situace, vztahů, to pak usnadňuje hledání řešení. Lze k tomu využít nástroje pro vizualizaci vztahů a procesů (lze stáhnout - Enki wiki). Role sociálního kapitálu – spolupráce, společné normy, reciprocita, důvěra. Sítě regionálních aktérů ze soukromého veřejného i neziskového sektoru, vztah k lokalitě, zprostředkující informace umožňující kooperaci. Příznivé dopady komunikace tváří v tvář, ale nespoléhat jen na to. Shoda je možná tam, kde se opírá o široce přijímanou vizi rozvoje. Shrnutí: Spolupráci usnadňuje vnímání mimořádné hodnoty místa, plus síťové vztahy, sociální kapitál a vize.

Hledisko levicového filozofa rozvinul Michal Hauser z Filozofického ústavu AV ČR, zakladatel Socialistického kruhu SOK. Říká, že největší problém není to, že existuje ekologická krize, ale že neexistuje přesvědčivá odpověď na tuto krizi. Změna paradigmatu už existuje. Jeden z nejbohatších mužů planety Bill Gates uznává postmateriální hodnoty a vynakládá na to obrovské prostředky ze své nadace, a není sám. Svět to však nemění. Změnu je třeba hledat ve změně kapitalismu.

Hauser pak hovořil o nejnovější knize známé autorky Naomi Klein: This Changes Everything (Tohle mění všechno), která také vidí, že hlavním problémem je kapitalismus, ve kterém už není možné řešit ekologickou krizi. Jenže slabinou jejího přístupu je podle Hausera to, že se soustřeďuje na podporu lokální ekologických kauz, zatímco krize je globální. (Boik by však Kleinovou podpořil.)

Hauser je přesvědčen, že se nemůžeme shodnout na řešení, protože žijeme v třídní společnosti, kde každý z aktérů má silné zájmy. Kde hledat bezkonfliktní řešení – v zájmu všech sociálních aktérů, včetně velkých korporací? Všichni jsou pro, ale liší se v představách, jak to udělat. Už existují i firmy, které jsou postavené na ekologickém podnikání, ale strhnou je pokračující ekonomii nerovnosti. Přitom účinné bezkonfliktní řešení může trvat příliš dlouho, zatímco zkáza bude postupovat a překročí hranice nezvratných změn.

Hauser propaguje očištěný komunismus, ve kterém společnost řídí společenskou produkci – společnost si stanoví cíle. Protiklad vidí v kapitalismu, kde ekonomiku regulují neprůhledné cenové mechanismy. Proto požaduje inteligentní plánování. Tvrdí, že komunistická společnost je schopna problémy řešit lépe než kapitalistická, proto je komunistický model kvůli ekologické krizi nutný, přestože je momentálně neuskutečnitelný. (Žádá plošnou změnu a vidí její neuskutečnitelnost. Boik navrhuje ostrovní změny, které jsou uskutečnitelné a mohou spustit evoluční řešení.)

Milan Smrž, viceprezident Eurosolaru, evropského sdružení pro solární energii, nabídl zkušenost přírody, ve které převažuje spolupráce. Ohromil číslem, že v lidském těle je 95 procent buněk jiného než lidského původu (počítá kusy, převládají bakterie a viry).

Podobně nacházíme v půdě obrovskou kooperaci mezi rostlinami a různými organismy, které se vzájemně potřebují a podporují. Při dobrém využití této spolupráce (a se zadrženou dešťovou vodou) lze ozelenit i poušť, připomněl v Praze působící švýcarský ekolog Emil Underberg.

Ale konflikt je také důležitý. Ekologický aktivista Martin Huth z německého Darmstadtu popisoval metody, jak lze prosazovat práva chodců. Třeba chodící auto, jednoduchý rámec z několika latí, do kterého si chodec vleze, aby názorně demonstroval, jaké to je, když si někdo nárokuje osm metrů čtverečních vozovky jen pro sebe. V tramvaji by mu stačil necelý metr. Když byl Huth se svými latěmi policií vypakován, pustil se do organizací cyklojízd, sevřených bloků cyklistů, kteří – jednou měsíčně – projížděli městem a prosazovali tak práva jiných na městský prostor. Zároveň inspirovali k širšímu pojetí osobní dopravy. Ostatně i nákladní, protože vyvinuli cyklistickou kárku, která poslouží i pro větší nákupy.

Jak je to vlastně s tou udržitelností. Chápeme ji všichni stejně? Krátce před pražským setkáním jsem absolvoval v Budapešti odbornou debatu středoevropských environmentálních iniciativ CEEweb, která se věnovala detailně vztahu cílů udržitelného rozvoje a klimatických cílů. Obojí jsou programy OSN, ale ne vždy jdou dohromady. Je dost obtížné žádat pokračování hospodářského růstu jako léku na bídu a zároveň chtít zmírnění tlaku na klima, ničení prostředí a vyčerpání zdrojů. Růst začíná být problém, nikoliv řešení.

Ekonomika orientovaná na něco jiného než růst HDP proto přestává být pouhým akademickým výbojem, ale reálnou alternativou, se kterou se musíme nějak vyrovnat. Ale zkušenost už tu je, připomněla docentka Ilona Švihlíková z Vysoké školy finanční a správní a zakladatelka Alternativy Zdola. Odvolávala se přitom na ekonoma Larryho Summerse, někdejšího amerického ministra obchodu, který upozorňuje na to, že vyspělé země v posledních 15 letech nebyly schopné dosahovat běžného výkonu, aniž by u toho nevznikaly bubliny. Vždycky se růstu nějak pomáhalo, uměle stlačenou úrokovou mírou, přehnanými úvěry, které kompenzují nízké mzdy, manipulací s kurzem nebo finančními injekcemi z rozpočtů a kvantitativním uvolňováním. Pak bublina praskla a skončilo to krizí.

Přitom je tu země, které se daří celkem dobře, přestože ekonomové vraští čelo nad stagnací. Je jí Japonsko, které se obešlo bez růstu už dobré čtvrtstoletí. Není Japonsko příkladem toho, co čeká všechny vyspělé země?, ptá se Švihlíková. Summersovy názory zároveň uvádí jako na doklad toho, že uplynulá krize zásadně zpochybnila minulé hospodářské politiky a dogmata.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.