Zbyněk Fiala: Zapírání ztěžuje přiznání

Inkaso daně z příjmů fyzických osob placené na základě přiznání dosáhlo za jedenáct měsíců letošního roku 0,1 miliardy korun. Je zřejmé, že prakticky všechny osoby s živnostenským oprávněním evidentně četly Švejka a takto poučeny, nepřiznal se téměř nikdo. (Přiznávám se pravidelně jedině já, starý vůl, ale pak je namístě otázka - k čemu jsou mi doma všechny knihy?) Nicméně číslo hovoří - proč by se měli vyjednavači o vládní koalici hrdlit o sazby, když daně nikdo neplatí?
Pohled do pravidelných měsíčních zpráv ministerstva financí o pokladních příjmech státního rozpočtu ukazuje, že systém, ve kterém je placení daní dobrovolné, nenese. Jen začátečník se nachytá a zapomene něco zapřít. Proto se nelze moc divit názoru Babišovců, že napřed bychom měli zkusit vybrat ty daně, které už v zákoně jsou, a pak teprv se bavit o sazbách. Pokud se totiž nevybere nic, na sazbě nezáleží.

Jenže proč by měly platit fyzické osoby, když to nepřehánějí ani ty právnické? Ne že by se české ekonomice příliš dařilo, ale inkaso daní z příjmů právnických osob pokleslo oproti loňsku téměř o deset procent. Pozoruhodně to kontrastuje s výběrem daně z příjmů zaměstnanců, který vzrostl o 3,9 procenta a dosáhl 75,6 miliardy korun, tedy o deset miliard korun víc než zaplatily právnické osoby. Státní rozpočet sice v posledních letech počítá s tím, že zaměstnanci zaplatí o trošku víc než zaměstnavatelé, ale rozhodně ne o tolik.

Není to konečné číslo, podniky možná na konci roku ještě trochu přitlačí, ale „na základě dosavadního vývoje inkasa DPPO lze očekávat, že nedojde k naplnění rozpočtového očekávání“, poznamenává smutně zpráva MF. Informuje nás také, co pomohlo vyždímat zaměstnance: „Důvodem očekávaného růstu inkasa bylo zejména zrušení základní slevy pro pracující důchodce a zavedení tzv. solidární přirážky ve výši 7 % z příjmů převyšujících 4násobek průměrné mzdy.“

Pro upřesnění – pracující důchodci zaplatí dva tisíce korun měsíčně navíc, zatímco„solidární přirážka“ u nejvyšších individuálních příjmů znamená, že lidé s nejvyššími příjmy zaplatí stejně jako ostatní, neboť tato přirážka odstraňuje degresívní charakter oblbovacího superhrubého modelu se současným užitím stropů pojištění.

Daňový systém, ve kterém se obírají důchodci (volí levici), zatímco od velkých a malých podnikatelů se daně moc nevyžadují (aby i nadále volili pravici), je populismem nejdrsnějšího zrna. Tvrdit, že teď hlavně potřebujeme daňovou stabilitu (když loni touhle dobou ještě nikdo netušil, jaké daně budou platit od začátku následujícího roku), je skromné přání zachovat všechny nespravedlnosti ještě aspoň rok, i když pravice volby prohrála. Ale už jsme si ukázali, že i kdyby k nějaké nápravě sazeb došlo, bude jen symbolická, protože nahoře je spousta kompenzačních příležitostí, ale dole se dere bez nože.

Ve stejný den, kdy byly zveřejněny české daňové statistiky, přineslo zpravodajství neméně zajímavou informaci, že ČR pronikla do čela světového žebříčku neřestí na základě nejvyššího bodového součtu v chlastu, drogách a hazardu. Jsem dobří i v individuálních disciplínách. Třeba v konopí na nás vůbec nikdo nemá, tam jsme zhulení i na středních školách. Pak se ale nelze divit, když v takovém utlumeném stavu vyprodukujeme nějakou tu podivnost.

Je tu však příležitost i pro střízlivé. Ekonomové tvrdí, že úvahy o vyšších daních jsou bláhovost, firmy by vám okamžitě utekly do zahraničí. Co tedy dělaly, když daně klesaly, až se v jedné z kategorií přiblížily k symbolickému nula nula (zatím tedy nula jedna)? Bohužel, utíkaly do zahraničí. Loni na jaře agentura ČEKIA konstatovala, že během roku vzrostl počet firem, které odešly do jiné jurisdikce, o tři procenta na 11 750. Je to tedy možná opačně, daní se vybere tak málo (důchodci to nezachrání), že podvyživený státní aparát bezmocně hibernizuje a v zemi vládne právo džungle, právo silnějšího. V takové situaci, kdo uteče, vyhraje. V tom bordelu se podnikat nedá.

Nástroje, jak zdanit malé, jsou. Registrační pokladny (a slosovatelné účtenky) jsou to nejmenší, ale nejsou všemocné, proto k nim Slovensko příští rok přidá i minimální daň. U těch větších je to těžší. Proti daňovým rájům a přeshraničnímu vyvádění zisků se dá bojovat jen globálně. Iniciativu nedávno převzala skupina největších ekonomik G-20 a máme už k dispozici jak velice kvalitní studii o technikách, které se používají při daňové „optimalizaci“, tak akční plán OECD (Action Plan on Base Erosion and Profit Shifting - http://www.oecd.org/ctp/BEPSActionPlan.pdf).

Jeho základním prvkem je sblížení daňových systémů různých zemí (coherence), zavedení standardů (sjednocení daňových základů), transparentnost (výměna informací mezi národními daňovými centrálami) a hlavně rychlá implementace všeho, co je dohodnuto. Součástí akčního plánu je časový harmonogram, docela tvrdý vzhledem k náročnosti úkolů. Už v září příštího roku má být na stole třeba návrh nových dohod o daňové spolupráci, která by zabránila kličkování mezinárodních firem mezi různými jurisdikcemi, takže nejen utečou dvojímu zdanění (že by platily za totéž doma i v zahraničí), ale zařídí si „dvojí nezdanění“ (neplatí nikde).

Projekt se netýká jen klubu nejvyspělejších zemí (OECD), ale má přitáhnout i ty ostatní. A nemá to být jen státní diktát – mezi metodami akčního plánu figurují také konzultace s podnikatelskou veřejností a občany. Takové konzultace s nevládními stakeholdery jsou dokonce řazeny mezi klíčová opatření. U nás to platí doslova – nevládka Rekonstrukce státu vlastně určuje agendu.

Ve večerním televizním zpravodajství o pondělním kole koaličních vyjednávání jsme se dozvěděli, že Evropská komise od nás vyžaduje i jiný akční plán. Má zajistit rychlou implementaci zákona o státní službě, jen co bude uveden v platnost. Časový horizont je zhruba stejný. Čili – do roka a do dne. Jenže státní rozpočet je třeba v tomto chaosu nabídnout už teď. O to je však možná paradoxně onen úkol snadnější – je jedno, co tam bude, protože nelze předvídat, co se stane. A to nepočítám kousek ČNB, která svou měnovou intervencí zdražuje onu třetinu ze dvou biliónů korun státního dluhu, která je pořízena v zahraniční měně, a snaží se zvednout inflaci – tedy i úrok emisí, kterým ho bude celý refinancovat.

Byl by to velký úspěch, kdyby se podařilo daně lépe vybírat, udělat další velký zdroj z rozumných úspor (nikoliv tupých škrtů), zabránit korupčnímu a nekompetentnímu vysávání státu obnovou odborné státní služby s kariérním řádem, zlikvidovat trojské koně v podobě skrytých kasírů, kteří se tváří jako nestranní zadavatelé veřejných zakázek (zrušit anonymní akcie a uplatnit i další protikorupční agendu Rekonstrukce státu). To všechno bude zajímavé od okamžiku, kdy to doopravdy začne.

Vedle systémových opatření však musí proběhnout i náprava zločinů, jako jsou církevní restituce (schválené po vystřídání trafikantů, a to ještě s poslancem, který hlasoval „pro“ na cestě do vězení, zatímco druhý byl držen ve vazební izolaci, aby nehlasoval „proti“). Zákona, který udělal tečku za veřejnou duchovní službou a nastrčil místo ní nezávislé podnikatelské subjekty vybavené bezkonkurenčním kapitálem. Zákona, na který si snad jednou udělá čas i papež František, aby viděl, kdo mu tu zprivatizoval Boha. To je mimochodem taky pěkná neřest.

Chceme-li tedy vnést trochu optimismu do smutných statistik o daňové bezmoci českého ministerstva financí, musíme jej odsunout na časy, až tu bude trochu pořádek. Teprve pak víc lidí upustí od daňového zapíráni, protože nebudou mít obavu, že daně platí jen blbci. Daňová kázeň je plachá jako laň a snadno ji zažene obava, že to, co vydáváme za občanskou ctnost, je jen naivní příspěvek na velkopanské rozkrádačky.

Publikováno se souhlasem vydavatele.