Po zahájení hlavního líčení se pak advokátům dostalo potěšující informace, že se konečně podařilo s oběma svědky navázat spojení. Oba jsou na cestě, nicméně nedorazí včas: Jan Doležal se musí zúčastnit jiného soudního řízení, v němž má postavení obžalovaného, a dostaví se až po skončení jednání. Martin Valentovič podal zprávu, že se mu cestou porouchalo auto a čeká na odtahovou službu. Určitě se ale dostaví později nebo v náhradní lhůtě.

Pružný předseda senátu se rozhodl vyplnit uprázdněný časový prostor čtením listinných důkazů. Z hlediska veřejnosti se dalo očekávat několik hodin nudy. Tentokrát ale zpestřily tuto část jednání vzrušené odborné diskuse. Nejrozsáhlejší vyvolal SAZ, který si stěžoval, že soud neodeslal vyšší instanci stížnost proti nevyhovění procesního návrhu obhajoby. Přidali se obhájci, předseda senátu i žalobce, mezi nimiž pak kolovaly protichůdné názory. Spouštěčem jejich střetu bylo usnesení senátu Michala Kabelíka, kterým prodloužil SAZ vazbu. Pro potřebnost jeho ponechání ve vazbě předstižné použil mimo jiné jako argument tvrzení, že pan obžalovaný dehonestoval různými způsoby brněnskou justici (v širším pojetí slova, čili včetně státního zastupitelství), čímž se dopouštěl trestného jednání a je nutné ho nechat za mřížemi, aby nepokračoval. Ze souvislostí vyplývá, že SAZ měl opakovaně znevažovat soudce Krajského soudu v Brně Aleše Novotného a státního zástupce VSZ Olomouc Aleše Sosíka. V tom ovšem může pokračovat, kdykoli jej eskorta těžkooděnců přivede k hlavnímu líčení nebo kdykoli se dostaví dobrovolně. V obžalobě ale o tomto údajném prohřešku není ani zmínka, což asi není náhoda. Pokud by totiž soud uznal, že se SAZ napadáním zmíněné dvojice dopustil přečinu, postižení by se dostali do postavení poškozených a museli by se z řízení vyloučit. Obhájci využili zřejmého přehlédnutí této drobnosti a podali návrh na odnětí věci zdejšímu soudu a její přenesení k Obvodnímu soudu pro Prahu 1. Vyhovění je možné, protože oba zmiňované soudy jsou věcně příslušné. Soudce Michal Kabelík podnět zprvu vyhodnotil jako výhradu podjatosti a zamítl jej. Obhájci pak věc předložili Nejvyššímu soudu ČR k rozhodnutí o odnětí a přikázání věci. Předseda senátu se snažil debatu ukončit tvrzením, že by měla místo v akademickém prostředí. Podivoval se, zda si pan obžalovaný a jeho obhájci uvědomují, že výsledkem vyhovění návrhu by bylo vrácení hlavního líčení na úplný začátek. Zřejmě je ale od záměru neodradil. Bude-li chtít odebrání věci zabránit, nebo aspoň potlačit účinky argumentace obhajoby, při dalším vazebním řízení se bude muset zdržet uplatnění domnělého hříchu SAZ pro odůvodnění jeho beztak nesmyslného držení ve vazbě předstižné. A vazba útěková u obžalovaného, který složil kauci 150mil.Kč a kdekoli mimo území ČR mu hrozí nebezpečí ze strany Íránské islámské republiky, je dle mého laického úsudku v rozporu se zdravým selským rozumem.
Dalším, byť ne tak rozsáhlým jablkem sváru, které přihodil do hry obhájce Roman Jelínek, bylo označení odevzdávání policii odměn svědků -spolupracovníků PČR za předstíraný převod peněz. Pod tímto pojmem se obvykle skrývá předání peněz v majetku státu podezřelému a až na odůvodněné případy je vykonávají policejní agenti. Svědci Jan Doležal a Martin Valentovič ale policejními agenty nejsou, ani být nemohou, spíše jde o cynické provokatéry, kteří si spoluprací s policií zajišťovali beztrestnost. Peníze byly majetkem soukromým, nikoli státním a nešly přes svědky k panu obžalovanému, ale v opačném směru.

Tyto intelektuální hrátky skončily v odpolední části jednání s příchodem svědka Jana Doležala. Obecný popis jeho úlohy v tzv. zločineckém uskupení jsem popsal v druhé části seriálu (ZDE).

Obavy, že svědek nebude vypovídat, se nevyplnily, což asi nepotěšilo některé z přítomných. Uvedl se vysvětlením, že soud, jehož se zúčastnil, je v pořádku, neboť je nevinný. Pak ale upřesnil, že se jednalo o zahajovací stání hlavního líčení. Vypovídal ochotně, s podrobnostmi, a sděloval věci nevídané, neslýchané.

Popsal poměrně podrobně průběh své činnosti ve prospěch tzv. zločineckého uskupení, jež vyvrcholila podáním trestního oznámení na policisty, kteří vyšetřovali jednání SAZ. Věnoval přitom velkou pozornost úloze „operačního důstojníka“ uskupení, „právníka Ondry“. Dříve se s ním nikdy osobně nesetkal a nenapadlo ho, že by mohl sedět vedle svého advokáta v řadě pro obhájce. Netuším, jak se spolupracující obžalovaný Ondřej Kučera cítil, když slyšel popis své činnosti z jeho úst, ani nevím, co se odehrávalo v hlavě Jana Doležala, když nepřipraven najednou stál tváří v tvář proti muži, kterého právě vylíčil v nejošklivějších možných barvách. Důležité je, že z jeho výkladu vyplývá, že již krátce po navázání styku s Ondřejem Kučerou se obrátil na policii, které pak odevzdal jidášský groš, vyplacený za pokus o údajné očernění policistů. Lze se proto domnívat, že podání trestního oznámení na policisty již mohlo probíhat pod kontrolou policie, která mohla zabránit postoupení věci na GIBS. Její přístup k činnosti Jana Doležala zavání podezřením, že svědka vědomě použila jako provokatéra. Výslech Jana Doležala se z časových důvodů nepodařilo dokončit.