Děkuji, pane předsedající. Vážení členové vlády, paní a pánové, dovolte mi, abych s více než rok a půl zpožděním uvedl návrh zákona, který považuji i přes všechny peripetie, které tady byly, a změny zákona o exekutorech, v uplynulém období přijaty, za návrh, který reaguje na situaci, která se vyvinula v průběhu fungování od roku 2001. Evidentně i při návrzích, které byly předloženy ze strany vlády, se po desetiletém fungování exekutorů jako soukromých podnikatelů odehrálo něco, co hrozilo, ale co nemohl předpokládat zákonodárce ani v době v vzniku zákona číslo 120. Motivem pro předložení tohoto návrhu zákona je od předkladatelů jediná věc, že ten systém začal fungovat nikoliv ve prospěch těch, kteří nemají zaplaceno, tedy u věřitelů, ale nezačal fungovat ani tak, aby byly vypořádány záležitosti dlužníků, aby tedy k nějakému oddlužení došlo. Systém se svým způsobem pokřivil a jednotlivé změny, které od roku 2001 nastaly, přivedly tu situaci do takového stavu, že systém je nastaven tak, že věřitel ničeho nedosáhne, dlužník není oddlužen, popřípadě ještě věřitel zaplatí za to, že vůbec něco požadoval vrátit. A jediný, kdo na tom vydělá je exekutor, a jeho podnikání je tak svým způsobem privilegováno, protože nenese jakoby žádné riziko.

Navíc došlo zejména v souběhu s insolvenčním zákonem k tomu, že se pořádají exekuce, které svým způsobem neodpovídají, řekl bych, principům ani humanitárního jednání v 21. století. A je to tak, že, pravda, někdy velmi rychle dojde k exekucím, ale podíl příjmu exekuční kanceláře je při velké exekuci, kdy se odebere cokoliv a řeší se v průběhu jakýsi incidenční spor, to znamená, je-li tam ten majetek jenom dlužníka nebo někoho jiného, a ocenění majetku, samotná dražba exekuční, nucená atd. přináší exekutorské kanceláři 60 % podílu z vydraženého majetku a jenom 40 % zůstává pro věřitele. To si myslím, že není ale smyslem zákona o exekutorech. Teď neříkám, že to je obecná věc, ale existují v rámci exekutorské komory postupy, které ani ti slušní exekutoři, a podotýkám, že jsou v ČR velmi slušní exekutoři, kteří pracují ve smyslu toho původního úmyslu zákonodárce, ale žel se v té profesi také pohybují lidé, kteří takovouto slušnost nemají. Proto návrh zákona postihuje, řekl bych, právě to, aby novela byla přijata takovým způsobem, která zpřísní postup exekutora a bude směřovat k tomu, aby věřitel měl šanci získat své prostředky, které nějakým způsobem půjčil nebo které má z obchodního styku, a aby dlužník byl osobou, která má stejná práva jako kterýkoliv jiný občan, ale samozřejmě si musí vypořádat dluh, který svou činností, nečinností nebo selháním způsobil.

Proto tedy návrh zákona je rozdělen do čtyř částí, kdy největší část je právě směřována do zákona o soudních exekutorech a exekuční činnosti, do samotného exekučního řádu. Druhá část se týká právě insolvencí, to znamená tam, kde jsou nucené exekuce. A třetí část je dána už jenom účinností, která samozřejmě ve druhém čtení, pokud zákon bude propuštěn do druhého čtení, musí být změněna, protože, jak jsem předeslal, zákon jsme tvořili v roce 2011 po zkušenostech, kdy jsme si řekli, že po deseti letech naše odborné zázemí vyhodnotí účinnost zákona, jeho, řekl bych, úzká místa a pokusíme se tedy navrhnout něco jiného. A samozřejmě je tam i příloha, která je, řekl bych, návodem. Tady spíše se držím toho, abychom si ujasnili, jaký potom by byl postup Ministerstva spravedlnosti, které by takovou vyhlášku vydávalo, ale nečiním si nároku na to, aby to tak znělo.

Jenom říkám, kam až by mělo směřovat zacílení tohoto zákona. Ta první část, která je velmi rozsáhlá, je rozčleněna do více než 60 bodů, tedy 63 bodů, ale část z nich je jen rozhodnutí, které vyplývá z konkrétní jedné změny.

Pokud jde o samotný návrh zákona, nechci tady číst podrobnou důvodovou zprávu. Jen jsem si dovolil v důvodové zprávě připomenout, že vývoj právní úpravy po roce 1989 se soustředil na to, jakým způsobem se samotný institut exekuce vyvíjel a jakým způsobem bychom se měli chovat v 21. století.