A pak je tady všudypřítomná obava z budoucnosti. Slova o demokracii, svobodě a morálce znějí tak nějak nemoderně a dokonce téměř až nepatřičně. „Z těch keců se nenajíme, ty chytráku!“ Ano, mnohá slova poztrácela svůj význam a obsah.

Před více než 20-ti lety jsme živili naději, že se podaří postavit základy silné, pevné občanské společnosti, že ti slušní a schopní budou mít prostor pro svou seberealizaci, která pak prospěje celé zemi. Jenže ouha! Chvíli po opadnutí omamné tzv. revoluční euforie se začali tvrdě prosazovat zkušení pardálové. Předlistopadoví veksláci, špičky ekonomické divize Stb, vyškolení kádři z PZO, včerejší svazáci a loajální soudruzi věděli, že přišla jejich chvíle.

Masám se předložila iluze o rovných šancích. Pro vytvoření pořádné kouřové clony se přidal lustrační a restituční zákon. A kolotoč se roztočil ďábelským tempem. Posttotalitní experiment začal rychle kolíkovat hřiště. Občanská pospolitost, tradiční hodnoty, kvalitní pravidla hry, pokora, vlastenectví, mezigenerační solidarita, osobní odpovědnost atd. Ale kdepak! Místo toho převládl kšeft, rychlá kumulace kapitálu do rukou úzkých skupin, kult konzumu a sobectví. Osobní odpovědnost zase nahradila nová variace kolektivního alibismu. Nikdo za nic nemůže. Nikdo nevěří nikomu a ničemu.

Domácí průmysl byl z větší části poztrácen a rozkraden. Záhadně jsme se zbavili i téměř celého objemu tzv. zlatého pokladu v ČNB. Významnou část spotřeby potravin tvoří dovoz, často ne příliš kvalitní, který nahradil domácí výrobu. Přečkali jsme i kauzu LTO, ale i pády a sanace bank, předražené armádní zakázky, podivné hospodaření Konsolidační agentury, předražené dálnice, koridory a tunely, nejdražší solární energii v Evropě,… Ten seznam řízených úniků, omylů a ztrát by byl opravdu, ale opravdu velmi dlouhý a zasáhl by všechny oblasti správy země, školství, zdravotnictví a sociální sféru nevyjímaje. To je ta daň za demokracii? Nebo je to ta tolerovaná míra tzv. transformačních ztrát? Odpověď ponechávám na laskavém čtenáři.