Předtím, než začneme o českých živnostnících mluvit stylem stínového ministra financí za ČSSD Jana Mládka, měli bychom si nejprve uvědomit základní principy, na kterých je tento druh podnikání postaven. Na rozdíl od běžných zaměstnanců si osoba samostatně výdělečně činná zpracovává na vlastní náklady veškerou administrativu, nemá ze zákona nárok na placenou dovolenou, v případě ukončení spolupráce nemá nárok na odstupné. V případě pracovního úrazu se na takto pracující osobu nevztahuje zákonné pojištění zaměstnavatele a naopak vždy zodpovídá za způsobené škody. To znamená, že živnostník si musí platit židli, na které sedí, a stroj, na kterém pracuje. Musí si najmout uklízečku nebo si uklidit sám, sám si musí hledat práci a zakázky, dělat účetnictví. Každý si to může zkusit, chce to ale odvahu. Není to žádný med.

Hranice mezi samostatným podnikáním a nájemním zaměstnáváním u zaměstnavatele je navíc velice nejasná. Rozdíl mezi prováděním podnikatelské činnosti u osob samostatně výdělečně činných a zaměstnanců je dán nejasně formulovanými ustanoveními zákoníku práce. Posouzení těchto volně definovaných zásad je přitom dáno zaměstnancům Státního úřadu práce, potažmo zaměstnancům oblastních inspektorátů, kteří jsou spíše vedeni k tomu, aby se při zjištění sporně vykonávané živnosti pokud možno přikláněli k tomu, že jde o závislou práci a zaměstnavatel by měl svojí podnikatelskou činnost provádět především svými zaměstnanci.

Co se stane, když přikážeme všem zaměstnavatelům, aby přijali všechny pracovníky do zaměstnaneckého poměru? Bude opravdu lépe a stát vybere více na daních? Naopak, do veřejných financí se tato aktivita příznivě nepromítne. Každý zaměstnavatel má nějaké prostředky na mzdy a ty buď zachová a zachová i původní mzdy, ale pak musí propouštět. Také je cesta snížit mzdy, ale tím zase poklesne poptávka. Ano, je tu varianta náklady na mzdy navýšit, ale kde vzít a nekrást?