Dne 28. června 2011 vydal Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku společné rozhodnutí ve věci sedmi stížností (Kroutilíkovi a další případy), v nichž stěžovatelé kritizovali, že nemohli dosáhnout plného uspokojení svých majetkových pohledávek z transformace zemědělských družstev podle zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech. Soud jejich stížnosti po stanovisku žalované české vlády odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
Stěžovatelům svědčily různě vysoké nároky z transformace zemědělských družstev, které byly postupem doby pouze částečně uspokojeny. Ve stížnostech napadali vady české právní úpravy, v jejichž důsledku nebyly jejich pohledávky vůči družstvům uhrazeny v plné výši v penězích, protože z původních družstev měl být mezitím vyveden majetek na další subjekty a předlužená družstva měla skončit v likvidaci nebo v konkursu. V tom spatřovali porušení článku 1 Protokolu č. 1 k Evropské úmluvě o lidských právech.
Soud ve Štrasburku konstatoval, že stěžovatelům svědčily pohledávky vůči družstvům, které představovaly majetek, jehož pokojné užívání se nachází pod ochranou citovaného ustanovení. Zásah do práv stěžovatelů pak spočíval v údajných překážkách účinného výkonu vlastnického práva. Podle Soudu měly tyto překážky základ v zákoně č. 42/1992 Sb., jehož legitimním cílem byla restrukturalizace zemědělského odvětví, jeho přizpůsobení tržním podmínkám a zachování zemědělské výroby. Soud dále uznal, že se stát při přijímání právní úpravy nacházel ve výjimečně složité situaci, která vyžadovala přijetí komplexních a dalekosáhlých politických rozhodnutí a týkala se kolem 900 tisíc osob a nároků dosahujících zhruba 26 miliard Kč. V kontextu radikální reformy politického a ekonomického systému země požívaly státní orgány značného prostoru pro uvážení a takový kontext zpravidla odůvodňuje i výrazně sníženou míru odškodnění, jehož se nakonec dostane dotčeným osobám.
Soud dále poznamenal, že stěžovatelé vlastnili majetkové podíly, nikoli konkrétní věci, a že majetek družstev, oceňovaný na základě účetních cen, byl v počátcích transformace zřejmě značně nadhodnocen. Český stát závazky družstev nikdy nepřevzal, a proto se pořád jednalo o právní vztahy mezi soukromými osobami, za jejichž platební neschopnost stát v zásadě neodpovídá. Musí však zakotvit ve svém právním řádu nástroje, jejichž pomocí lze řešit spory mezi oprávněnými osobami a povinnými družstvy. V tomto ohledu Soud připustil, že existovala řada různých nástrojů, jichž však stěžovatelé buď nevyužili, nebo již zahájená řízení nedovedli do konce. Ohledně možnosti domáhat se poměrného uspokojení pohledávek v konkursu stěžovatelé neprokázali, že příslušná řízení trpěla vadami a že v nich byli zvýhodňováni dlužníci. Stejně tak se neprokázalo, že se družstva protiprávně zbavila svých dluhů. Řada z pohledávek může být také již promlčena. Nároky stěžovatelů byly v neposlední řadě alespoň zčásti uspokojeny.
Podle názoru Soudu ve Štrasburku byla nemožnost dosáhnout plného uspokojení pohledávek z transformace výslednicí řady faktorů, které mohl stát jen málo ovlivnit (např. vývoj cen a zemědělské výroby nebo kvalita managementu družstev). Dospěl k závěru, že na stěžovatele nebylo za daných okolností uvaleno nadměrné břemeno a že jejich stížnosti nevzbuzují zdání porušení práv chráněných Úmluvou.
Související:
- Ministr Pospíšil: Evropský soud stížnost Polednové zamítl
- Pospíšil: Soudce zřejmě porušil zákon, když povolil sledování
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Ministerstvo spravedlnosti
