ODS je stranou stovek komunálních politiků. V tom smyslu je to právě ODS, kdo je „strana starostů“.

 

Starostové jsou jediní představitelé veřejné moci, kteří se opírají o pevnou, jistou, dlouhodobou a silnou podporu veřejnosti. ODS se může o své starosty opřít a musí je podpořit. Musí zabránit jejich zpochybňování a znevěrohodňování.

Prioritním úkolem státu ve vztahu k obcím a občanům nemají být revoluční reformy veřejné správy, ale zásadní redukce agendy státu a tím spojené administrativy a byrokracie. A to jak vůči obcím a jejím představitelům, tak vůči občanům.

 

Obce uvítají spíše méně změn. Odmítáme, aby o tom, jak se rozhoduje a spravuje naše země, rozhodovali úředníci pouze svým byrokratickým pohledem bez politického zadání. Taková průběžná reforma veřejné správy s sebou nese jen nestabilitu a nejistotu, ne potřebnou stabilizaci a zkvalitnění výkonu státní správy. Příkladem může být stavební nebo přestupkové řízení. Obtíž řešení sousedského sporu není neodbornost úředního řízení, ale také nedostatek autority. A autority bez lokální znalosti lze dosáhnout jen velmi obtížně, jestli vůbec.

 

Jedním z hnacích motorů rozvoje obcí je i konkurenční prostředí mezi obcemi. Každá chce být něčím výjimečná. Chce dát svým občanům něco navíc. Stát musí toto zdravé soutěžení, na kterém vydělává občan, podpořit. Neničit jej snahou o jednotící pravidla, která nerespektují přirozené odlišnosti. Např. otázka transparentnosti se nejvíce rozvíjela v okamžiku, kdy s ní přišli sami starostové jako s vlastní iniciativou bez toho, aniž by jim ji někdo shora diktoval (nejlepší web, lokální mms-ing....). Snahy o vhodné usměrňování shora typu „vše v jednom registru smluv a objednávek na jednu korunu“ je třeba odmítnout. Bohatství našich obcí je v jejich odlišnosti a rozmanitosti.

 

Výzvou je též řešení počtu obcí. V České republice je nejvyšší na počet obyvatel z celé EU. Politikou ODS ale nesmí být direktivismus, změnu nelze shora nadiktovat. Samy obce ví nejlépe, co je pro ně přínosné. Bez jejich hlasu nelze uskutečnit žádnou rozumnou změnu.

 

Omezení počtu obcí může jít jen cestou přirozeného vývoje postaveného na dobrovolnosti. Přirozeným úkolem státu by mělo být bránit rozpadu obcí a nastavit limity pro vznik nových územních celků.

 

ODS je přesvědčena, že obce jsou podrobeny takovému množství kontrol z pohledu finančních úřadů, krajů, státní správy, tak i orgánů samotných samospráv a veřejnosti, že nevidíme jako smysluplný krok rozšiřovat roli NKÚ i na činnost obcí.

 

Obce se shodly na nutnosti změnit zákon o veřejných zakázkách, aby byly nejen transparentní, ale i zvládnutelné v čase. Proto prosazujeme, aby ÚOHS měl pro svá rozhodnutí stanoveny závazné časové lhůty.

 

Rozvíjení smíšeného modelu státní správy je vhodnější cesta než centralizace a zavedení odděleného modelu.

 

Preferujeme financování přenesené působnosti na základě skutečného výkonu.