Její smrtí odešla jedna z nejvýraznějších postav britské politiky po II. světové válce. Žena, která vstoupila do dějin jako Železná lady, nedosáhla velikosti Winstona Churchilla, patří nicméně k jeho nejdůležitějším následovníkům. Byla typickým produktem období studené války, významným protagonistou jejích závěrečných let. Jako fanatická antikomunistka pomáhala otevírat dveře do světové politiky Michailu Gorbačovovi a jeho „novému myšlení“. Chápala totiž „perestrojku“ jako velkou šanci k porážce sovětského a evropského komunismu, a v tom se nemýlila. Netajila se svou nechutí ke sjednocení Německa, v čemž se – výjimečně – shodla s francouzským socialistickým prezidentem Mitterrandem. Pochopila však, že sjednocení nemůže zabránit a tak jej byla nucena přijmout.

Společně s prezidentem Reaganem prosazovala použití ozbrojené síly v mezinárodních vztazích jako standardního instrumentu. Byla přesvědčeným transatlantistou, jiná spojenectví než s USA neměla, ani je nevyhledávala. To vše poté, co britský premiér Wilson předvídavě odmítl v polovině 60. let vyhovět žádosti Lyndona Johnsona vyslat do Vietnamu britské vojáky.

Vedle Reaganových válečných akcí (Panama, Libye, Grenada) sama poslala silné britské úderné vojenské uskupení k Falklandským ostrovům v roce 1982 poté, co Malvíny obsadila argentinská armáda. Reaganovu administrativu důsledně podporovala při rozmisťování raket krátkého a středního doletu v západní Evropě počátkem 80. let, včetně jejich umístění na britském území. Silné britské mírové a protijaderné hnutí ignorovala. Patřila k významným oporám Saddáma Husajna při jeho válce s Íránem. Společně s Ronaldem Reaganem se stala předchůdcem zahraniční politiky prezidenta G. W. Bushe (2001 – 2008). Ten, jak známo, zavlekl svou zemi do dvou velkých válek (Afghánistán, Irák), které pro USA skončily fiaskem.

Budiž ovšem současně řečeno, že labouristický premiér Tony Blair se o něco později stal mnohem častějším válečníkem než Thatcherová. Vedl za 6 let 5 válek (Irák 1998, Jugoslávie 1999, Sierra Leone 2000, Afghánistán 2001, Irák 2003), zatímco Thatcherová „jen“ jednu – tu o Falklandy.

Svým legendárním „chci své peníze zpět“ zajistila Londýnu až dodnes známý „rabat“ - cosi jako slevu v rozpočtu EU. Současně tím položila základy takového modelu členství země v EU, kdy je Británie současně členem i nečlenem evropského integračního procesu. Dnes se ukazuje víc než jindy, že modelu neudržitelného.