Zbavili jsme se „vlád rozpočtové odpovědnosti“, které navýšily schodek z 681 mld. (to byl stav, když odcházel Jiří Paroubek) na téměř dva biliony. Topolánek a Nečas se v tomto ohledu stali rekordmany a státní dluh se každou vteřinu navyšuje o 3352 koruny. Tyto pravicové vlády byly tým snů, ale takových, které nám jsou noční můrou a z nichž se rádi probouzíme. Probouzení bude dlouhé, ale nakonec přijde. Byly to nejhorší kabinety od roku 1918, protektorátní vlády nevyjímaje.
Jedno ze zranitelných míst naší ekonomiky je energetika. Nežijeme ve vzduchoprázdnu. Ve Střední Evropě je už dnes Německo čistý dovozce elektrické energie Zejména poté, co Němci odstavili 8 jaderných elektráren; dovážejí od nás a z Francie a zatěžují naši elektrizační soustavu transfery přes naše území; Angela Merkelová si neuvědomila maličkost, že nemá vysokonapěťové spojení mezi severem a jihem země), Rakousko ve špičkách, Maďaři rovněž importují, Poláci po zavření několika tepelných elektráren jsou nuceni od roku 2008 rovněž energii dovážet. Slovensko bylo přinuceno v rámci přístupových jednání k EU přijmout závazek zavřít jadernou elektrárnou v Jaslovských Bohunicích. Z vývozce elektrické energie byl přes noc dovozce a po vybudování nových kapacit, racionalizačních opatřeních a poklesu výroby za krize je dnes v rovnováze produkce a spotřeby.
Už bývalý komisař Andris Piebalgs, který byl výrazně lepším a platnějším členem komise, než jeho nástupce Günther Oettinger z Německa, novou energetickou strategii, která je vyvážená a směřuje k eliminaci rizik pro EU v energetické oblasti. Aniž by zkracoval práva obnovitelných energetických zdrojů (tehdy jen 7% bilance EU) přichází s cílem 20% do roku 2020. To je fakticky trojnásobný nárůst. A přesto byl zelenými (Claude Turmes z Lucemburska) na tiskové konferenci ostře kritizován. To proto, že Piebalgs dal zelenou jaderné energii.
Piebalgs je dobře informovaný člověk. Ví například, že pro biomasu (což je podle Turmese spící obr) nemáme dost domácích zdrojů v EU. Budeme ji muset dovážet a na to chybí dobudovaná infrastruktura. Přesto se musíme i tohoto rizika odvážit. Jeden výzkumný ústav z Wuppertalu nám zpracoval analýzu obnovitelných zdrojů, ale má to jeden zamlčená předpoklad - stabilní klima. To je ale právě základní nejistota. Vydrží alespoň ve střednědobém horizontu stabilita klimatu? Výkyv směrem k oteplování i k ochlazování sníží nabídku biomasy.
Podobné otázky vzbuzují větrné elektrárny. Nahradit pouhý jeden blok Temelína by znamenalo (vzhledem k nízké účinnosti větrníků u nás) postavit 11 tisíc větrných elektráren o výšce petřínské rozhledny s výkonem 2 MW. Navíc, i když vítr fouká, mohou být problémy. 4. listopadu 2006, kdy v Německu (stejně jako ve Španělsku, Itálii, Belgii a Francii) došlo k výpadku, větrníky běžely naplno. Při vyřazení jedné z linek (z bezpečnostních důvodů) došlo k přetížení zbývajících. Jakýsi šok pro rozvodnou soustavu, která si s náhlým výkyvem neporadí. Tyto analýzy měl mimochodem komisař Piebalgs také a veřejně o nich mluvil. Větrné elektrárny vyžadují tedy dodatečné náklady do rozvodné sítě: v našich podmínkách až do tří miliard korun ročně. Nedávné vichřice ukázaly i další riziko: hrozbu zřícení těchto kolosů, které jsou nedostatečně proti tomu zabezpečeny. Severní Německo je příkladem těchto potíží. U nás v České republice pracuje větrná elektrárna v průměru 1800 hodin ročně a fotovoltaická 500 hodin ročně. V prvním případě vyrobená kilowatthodina třikrát dražší než u Temelína, v druhém dokonce 13krát nákladnější.
Psali jsme:
Výpadky ze 4. 11. 2006 názorně předvedly, že podobným krizím lépe vzdorují země, které mají relativní přebytek energie. Výjimkou byla Francie, ale tam byla příčina v kompatibilnosti přenosových soustav. To je mimochodem překážka, která zastaví ty, kteří by chtěli dovážet levnou elektrickou energii z Ukrajiny. Zatím jejich a naše soustava nejsou navzájem sladěné, jak jsem o tom v uvedeném interview mluvil. Kompatibilita sítí je problém v celé energetice, nejen u elektřiny.
Prostě, jádro má své místo v energetické politice státu, který myslí na svou energetickou bezpečnost. Představy zelených, kdyby byly realizovány, povedou k tomu, že spotřebitelé budou platit až dvojnásobek současných poplatků za elektřinu. Jadernou energii neprosazují jen USA (ty mají 104 reaktorů v provozu), Rusko a Čína, ale i další země. Francie (ta provozuje 58 reaktorů) a Finsko budují nové kapacity, Švédsko reviduje své protijaderné postoje. Nizozemí uvažuje o stavbě druhé jaderné elektrárny a odmítlo zastavit už existující jednotku a prodloužilo její působnost do roku 2033.
„Jádro“ je na postupu i mimo Evropu. Jihoafrická republika učinila projaderné rozhodnutí, jaderný program rozvíjí Kanada, Mexiko, Argentina a Brazílie podepsaly dohodu o nukleární politice. O jadernou energii se zajímají i Venezuela a Chile. A Asie? V roce 2005 mělo Japonsko 56 jaderných elektráren v provozu (i po katastrofě ve Fukušimě se názor japonské veřejnosti od tohoto druhu energie neodvrátil), Jižní Korea 20, Indie 15, Čína 9, Tchajvan 6. Všechny tyto zmíněné země rozvíjí i jaderné strojírenství, u nás v minulosti tolik rozvinuté. Indie staví 8 nových jaderných kapacit a plánuje 24 v průběhu dvou desetiletí. V Číně byly už ve druhé polovině minulé dekády dvě blízké dokončení, 6 na začátku stavby a nejméně třicet jich má přibýt ve dvou desetiletích. Nově projevuje zájem o jadernou energii i Turecko. To potřebuje do roku 2020 dodatečných 54 000 megawattů (při prudkém růstu ekonomiky v řádu 8-9% HDP ročně) a bez "jádra" to nepůjde. Podobný závěr učinily i další státy: Indonésie, Vietnam, Singapur.
Prostě: musíme vzít na vědomí, že kontext naší energetické politiky by neměly určovat domácí poměry v Německu a v Rakousku. Svět je větší, než naši sousedé.
_profil_top.jpg)
PhDr. Miloslav Ransdorf, CSc.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Miloslav Ransdorf
