Jádro věci totiž tentokrát nespočívá v tom, že by se senátoři považovali za jakési nepostižitelné nadlidi, ale prostě v tom, že omítli hlasovat pro něco, co by se velmi výstižně dalo nazvat slovy Lubomíra Zaorálka ústavním kutilstvím.

Na rozdíl od mnohdy vulgárních a pokryteckých projevů v Poslanecké sněmovně, drží si Senát o poznání vyšší politickou kulturu a i když je o některých zákonech prakticky rozhodnuto již před hlasováním na základě domluvy v nejsilnějším senátním klubu, zůstává stále dost prostoru na skutečnou diskuzi a tříbení názorů v hodině pravdy na plénu.

Poslední obecná rozprava na téma omezení imunity toho byla skvělým dokladem. Jakkoli toto téma je jistě vděčné pro zkratkovité titulky, nikde v médiích nezazněl kritický argument, že samotná novela je právě z rodu těch, které se tváří radikálně a v podstatě nic zásadního neřeší. Pokud by se zákonodárci měli postavit na úroveň ostatních občanů, pak by měla být zrušena imunita jako taková a ne až po skončení mandátu, což může být za rok, deset či dokonce dvacet let. Navíc se o současné praxi, kdy o přestupcích rozhoduje imunitní výbor a o vydání plénum, nedá říci, že by byla nějak zneužívaná. Podle dosavadní úpravy byl například vydán české justici v lednu 2003 tehdejší senátor Vladimír Železný. Zamířil proto ještě výše a v následujícím roce se stal europoslancem. I Evropský parlament mu imunitu odebral, zároveň však rozhodl, že nemůže být zatčen ani vzat do vazby. Inu, kdo chce, hledá způsob…