Václav Klaus: Za posledních deset let se mnohé změnilo. Spíše k horšímu

Musím se na začátek zmínit, že tento den, 21. srpen, je velmi smutným a znepokojivým dnem pro moji zemi. Před čtyřiceti sedmi lety armády Varšavské smlouvy – vedené Sovětským svazem – provedly invazi do Československa s cílem rozdrtit velmi slibný vývoj, tedy něco, čemu říkáme – trochu nepřesně – pražské jaro. Kvůli tomu jsme museli čekat na příchod svobody další dvě desetiletí až do listopadu 1989.

Mnoho díků za pozvání. Nebyl jsem v Crans-Montana už téměř deset let. Abych byl spravedlivý, nebudu předstírat, že jsem nebyl pozván. Avšak mé prezidentské povinnosti mi tehdy někdy znemožnily vyjíždět za hranice. Když jsem nyní zde, musím říci, že toto místo a jeho okolí jsou ještě krásnější, než jak si je pamatuji.

Dovolte, abych svou dlouhou neúčast zde pojal jako výhodu, jako výchozí bod pro dlouhodobější pohled. Podívám-li se na současný svět z této perspektivy, docházím k závěru, že, ač se mnohé změnilo od mé poslední návštěvy zde, mnohé věci zůstaly stejné, jen se do popředí dostaly jejich negativní aspekty. Dovolte mi nastínit rozdíl mezi těmito dvěma skupinami událostí či věcí.

Naposledy jsem zde byl

- před roky 2008 a 2009, před euro-americkou finanční a hospodářskou krizí, která je – k mé velké lítosti – stále chybně vykládána jako selhání trhu, zatímco to bylo velkým a neomluvitelným selháním vlády;

- před vypuknutím krize se státními dluhy v Evropě, v zemích skupiny PIGS, zvláště v Řecku;

- před značným zrychlením snižování americké úlohy a důležitosti ve světě (a před nástupem prezidenta Obamy a jeho levicové politiky v USA);

- před řadou „barevných“ revolucí v arabských zemích někdy nazývaných arabským jarem. Nepřinesly v nich kvetoucí demokracii, ale přinesly těmto zemím destabilizaci, války, chaos a vzestup náboženského fundamentalismu;

- před začátkem krize na Ukrajině, jež tam, tedy doma, byla vytvořena (a je zavádějícím způsobem nazývána ukrajinsko-ruským konfliktem); byl jsem zde před novou fází nebezpečné konfrontace mezi Západem (zvláště USA) a Ruskem;

- před objevením se Islámského státu a jeho vítězným tažením Středním východem atd.

Všechny tyto události jsou více než závažné a posunuly svět k horšímu. Jsou velice významné. Ale jsou všechny opravdu úplně nové a neočekávané? Změnily kvalitativně naši společnost? Tím si nejsem jist. Neobjevily se znenadání. Podobné nebezpečné tendence byly ve světě přítomny již dávno, dlouho před mou poslední návštěvou zde.

Zmínil bych následující:

- Evropa byla na sestupu a celkově ztrácela prestiž a důležitost dříve než před poslední dekádou;

- konsekvence evropské politiky sjednocení po Maastrichtu a zvláště spuštění, zavedení společné měny (v nesprávné, neadekvátní hospodářské zóně) zde již byly před deseti lety (někteří z vás si možná pamatují moji při o těchto věcech, kterou jsem vedl s eurokomisařem Almuniou a belgickým premiérem Deheanem na jednom fóru v Crans-Montana);

- nezodpovědné americké zásahy v zahraničí a pokusy exportovat západní typ demokracie do zemí s jiným náboženstvím, kulturou a tradicemi začaly brzy po pádu komunismu;

- podkopávání svobody, demokracie a tržní ekonomiky pod praporem poplašné, iracionální a fundamentálně vadné doktríny o globálním oteplování zde bylo také;

- svobodu a demokracii ohrožující šíření ideologií politické korektnosti, lidských práv, transnacionalismu, feminismu, genderismu a homosexualismu či ideologie spjatá s prací nevládních organizací, to vše dostávalo spád již v prvním desetiletí 21. století;

- pojem BRICS nebyl ještě celosvětově užívaným akronymem, ale rychle rostoucí důležitost těchto zemí, které do uvedené skupiny patří, byla nepopiratelná, atd.

Všechna tato témata by mohla a měla být diskutována a řešena na budoucích setkáních v Crans-Montana. Dovolte mi, abych – takto pozdě večer – učinil jen několik stručných poznámek:

1. Jako někdo, kdo strávil většinu svého života ve velice represivním komunistickém režimu, se cítím ohrožen extrémně etatistickými a centralistickými sklony současného západního světa – jeho ubývající svobodou, rostoucí manipulací lidského myšlení, jeho nadměrnou vládní regulací, neproduktivním paternalismem, rostoucí hostilitou politické korektnosti. Současný evropský ekonomický systém je velice vzdálen svobodnému tržnímu hospodářství. Parlamentní systém EU není dobrým příkladem pluralitní parlamentní demokracie, ale vtělením post-demokracie. Svrchovanost států se ztrácí v panevropských institucích. Evropa – se svou postupnou ztrátou identity, svým kulturním a civilizačním zánikem, se svou ekonomickou stagnací – je součástí světových problémů, nikoli jejich důsledkem. My – v Evropě – jsme za to odpovědní.

2. Nové období konfrontace mezi Západem a Východem (především Ruskem) je frustrující zvláště pro nás, kdo jsme strávili tolik času na Východě jako součásti sovětského impéria. Žili jsme na špatné straně rozděleného světa a zaplatili za to velmi vysokou cenu. My nechceme opakovat tutéž zkušenost znovu. Bylo by tragickou chybou vytlačit Rusko z Evropy právě teď. Rusko si zaslouží dostat šanci definovat, určit svou novou historii, nalézt svou vlastní cestu a být aktivním hráčem na mezinárodní scéně. Současné pokusy Západu blokovat Rusko jsou velmi krátkozraké. Nejvíce pro Západ samotný.

3. Jsem zklamán, když vidím vývoj na Středním východě a v severní Africe. Ve vakuu vytvořeném koncem komunismu se islám, tamní dominantní náboženství, změnil v islamismus a více a více se užívá (či zneužívá) k realizaci dlouhotrvající ambice arabské společnosti, jejích elit, jejích zastánců tvrdé linie, jejích politických aktivistů – ambice expandovat. Stává se to reálným nebezpečím pro nás všechny, ale nemělo by se zapomínat, že destabilizace, chaos a rozvrat v zemích jako Afghánistán, Irák, Libye a Sýrie jsou produktem neúspěšných válek, pochybných revolucí a domácích nepokojů často vyvolaných zpoza scény, rozdmýchaných či přinejmenším podporovaných západním světem.

4. Řecko nebylo příliš úspěšnou zemí v posledních dvou stoletích, ale nyní je to jinak. Řecko se stalo obětí aktuálního iracionálního uspořádání, iracionálních opatření EU. Tato země – spolu s eurem – dostala ekonomické parametry zcela neadekvátní, nepatřičné vzhledem k jejímu hospodářství, zvláště pak směnný kurs, který byl a je příliš vysoký. Dostala také zcela nezasloužené perfektní úvěrové ohodnocení (dosl. zařazení), jehož výsledkem byly nízké úrokové míry. To zvětšilo jeho starý problém – řecký sklon dělat dluhy.

Pomoc, která byla Řecku poskytnuta, aby se dostalo ze současné dluhové pasti, dosáhla úrovně nemající obdoby. Známý německý ekonom profesor H. W. Sinn nedávno spočítal, že od května 2010 dostalo Řecko pětatřicetinásobek sumy, jakou obdrželo prostřednictvím Marshallova plánu Německo po druhé světové válce.

Toto nepomáhá. Jediným schůdným řešením by pro Řecko bylo, aby opustilo euro. Tato nešťastná země však dostává rady (či ji dokonce nutí), aby zůstala v eurozóně, aby realizovala „reformy“ a provedla vnitřní devalvaci, která vede k deflační spirále. To není smysluplná ani realistická cesta ven (z problémů).

Prodiskutovat tato témata dopodrobna by si žádalo více než projev u večeře. Děkuji vám za pozornost.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.