Čím se liší historicky třetí přímá volba prezidenta, ať už ohlasy ve společnosti nebo ve výstupech médií, od těch dvou předchozích?
Oproti dřívějším přímým volbám prezidenta České republiky je ve veřejném prostoru patrná ještě větší netolerance než v případě druhé volby, stejně tak je zřetelně omezen prostor pro věcnou a svobodnou argumentaci, debatu, a to v důsledku jisté paniky a hysterie části tzv. názorových vůdců, pokud by snad tentokrát nezvítězil ten správný kandidát. Situaci celkem věcně a s nadhledem vystihuje výrok, který koloval v online prostředí: „Je nutné stát na správné straně hysterie“.
Hysterie vystoupala do té míry, že došlo na vyhrožování zastřelením jednomu z kandidátů. Jako by pachatele povzbudil přístup Petra Fialy, Víta Rakušana i prezidentského protikandidáta Petra Pavla, kteří nejprve sice jednoznačně odmítli výhrůžky násilím v souvislosti s vyhrožováním smrtí Monice Babišové, ale pak svůj odsudek začali zmírňovat. Třeba Fiala slovy: „Nelze se na jednu stranu tvářit ublíženě a na druhou stranu šířit lži.“ Slovy komentátora Martina Zvěřiny: „Takže Andrej Babiš podle premiéra šíří lži, a proto může za vyhrožování Monice Babišové? Nebo si to snad paní Babišová dokonce zaslouží?“ A teď už je vyhrožováno i jejímu muži. Co se k tomu dá říct?
Eskalace kampaně ve smyslu výhrůžky zabitím, zastřelením, je naprosto bezprecedentní situaci¨e, která je v moderních dějinách české politiky poměrně vzácná. Střelba airsoftovou pistolí z bezprostřední blízkosti na prezidenta Václava Klause v Chrastavě v roce 2012 je něco docela jiného. Policie nynější anonymní hrozbu nemůže ignorovat. Bezpečnostní opatření pak pochopitelně zasáhla do finálního charakteru kampaně, stejně jako i do už tak významně vypjaté volební atmosféry v České republice.
V letošní prezidentské volbě se asi více než kdykoli předtím ukázalo, že obrovskou moc mají sponzoři, ti viditelní i neviditelní, a média jen plní zadané úkoly. Co říkáte názoru, že hlavní média vyrobila tři favority a ostatní diskriminovala, což bylo patrné i na televizních debatách, v nichž soustředila pozornost jen na ty „dopředu vyvolené“? Neselhala v tomto i Česká televize, která v rámci své „superdebaty“ odsunula „ostatní“ kandidáty jen do role těch, kteří mohli favoritům klást otázky?
Čelné kandidáty generovala zejména politika public relations, do které spadá i sponzoring, partnerství, práce s hlavními médii nebo výzkumy veřejného mínění. Jejich výsledky a interpretace. V případě takto preferované a vytvořené kandidátky Danuše Nerudové byl pak rozdíl mezi reálným výsledkem prvního kola voleb a dlouhodobými průzkumy veřejného mínění propastný. Dramaturgii prezidentské debaty v podání České televize pak vůbec nelze považovat za šťastnou.
Psali jsme:
Zmínil jste výsledky průzkumů jako jeden ze způsobů, jak byli vytvářeni favorité. Není namístě zvážit zveřejňování jakýchkoliv průzkumů, protože lidé hlasují pro kandidáty s nejvyššími preferencemi, jak jim je předvybrali a naservírovali lidé v zákulisí ruku v ruce s agenturami?
Výzkumy veřejného mínění jsou důležitým zdrojem poznatků o náladách ve společnosti. Nutno ovšem dodat, že ne vždy slouží pouze a nutně k mapování nálad ve společnosti. Za určitých okolností se mohou podílet i na jejich formování. Zveřejňováním výsledků výzkumů veřejného mínění dochází k nastolování jakoby důležitých společenských témat, stejně tak i ke zvyšování veřejné podpory domnělým většinovým názorům nebo kandidátům. Redakcím masových médií pak výzkumy veřejného mínění dobře slouží jako zdroj seriózní i atraktivní informace. Jsou dobrým odrazovým můstkem pro libovolné konstrukce a odborné spekulace, a to nejen politologů, redaktorů nebo stranických sekretariátů. Jejich pravidelné publikování pomáhá udržet zájem běžných příjemců, tedy diváků, posluchačů, čtenářů a voličů. Tomu odpovídá i zjednodušující způsob prezentace zjištěných výsledků. Samo žurnalistické zpracování výsledků výzkumů včetně jejich metodologie je mnohdy velmi sporné. V prezentaci výsledků často není vůbec zmíněna velikost skupiny nerozhodnutých nebo zcela chybí přesná formulace otázky výzkumu. Právě formulace otázky je jednou z nejdůležitějších částí výzkumu. Otázky se mohou snadno stát největší slabinou výzkumu, a to v případě jejich příliš obecného vyjádření nebo pokud umožňují jen určitou odpověď. Často pouze ANO, nebo NE.
Výzkumy veřejného mínění tedy nutně neslouží jen ke zjišťování stavu veřejného mínění, ale často přímo k jeho ovlivňování a vytváření, a to nastolováním témat a vytvářením zdánlivě dominantních postojů k důležitým společenským otázkám nebo kandidátům. To je i případ původních preferencí Danuše Nerudové, a to ve vztahu k reálnému výsledku prvního kola volby. Jinak řečeno, otázky etiky v praxi výzkumů veřejného mínění jsou tak stále vysoce aktuální.
Andrej Babiš původně odmítl pozvání do předvolební debaty v České televizi, která odstartovala televizní soupeření obou mužů. Nakonec však na ni dorazil. Bylo to správné rozhodnutí a co mohl duel přinést oběma kandidátům?
Změnu názoru samotného Andreje Babiše a jeho PR týmu na účast v moderované debatě České televize lze považovat za zdařilý, operativně dobře promyšlený počin. Andrej Babiš se vlastním projevem o své nynější i možné potencionální voliče nepřipravil. Ona debata, její charakter a způsob vedení, mohla naopak rozhýbat nerozhodnuté nebo tradičně pasivní voliče, nevoliče, aby se vydali k volebním urnám. To může zásadně ovlivnit výsledek celého klání.
Po prvním kole přímé volby se ve veřejném prostoru objevilo heslo „Praha a láska musí zvítězit nad vsí a nenávistí“. Vystihuje rozdělení voličstva při rozhodování o příštím prezidentovi? Jakou roli v tomto směru sehrávají média?
Autorem kontroverzního výroku, který zmiňujte, je letitý představitel médií hlavního proudu. Velmi dobře tak vystihuje nálady a postoje většiny redakcí médií hlavního proudu, mainstreamu, které mají svá sídla, redakce, zejména v Praze. Názory a postoje redaktorů a jejich redakcí se pak pochopitelně promítají i do způsobu referování o společenské realitě. To, že venkov volí v prezidentské volbě odlišně než velká města, konkrétně Praha nebo Brno, bylo patrné už během první prezidentské volby v roce 2013. V tomto smyslu bylo a je zřetelné, že skutečný venkov pak začíná až 60 kilometrů za hranicemi hlavního města.
Prof. PhDr. Petr Fiala, Ph.D., LL.M.
Petr Pavel je podezírán nemalou částí veřejnosti, že by byl nápomocen při utahování šroubů našim svobodám. Na začátku covidového období tvrdil pro Český rozhlas, že je do očí bijící dezinformací, když jsou za původce epidemie označovány Spojené státy a jejich tajná výroba v čínských laboratořích. Volal přitom po razantnějších trestech za jejich šíření. Před pár dny epidemiolog Roman Prymula a biochemik Zdeněk Hostomský shodně uvedli, že koronavirus opravdu nejspíš unikl nedopatřením z laboratoře v Číně, kde se na výzkumu podílely i USA. Není voják do morku kostí opravdu rizikem ve svém přístupu ke svobodě, pokud bude moci ovlivňovat názor veřejnosti z nejvyšší funkce v zemi?
To, že je někdo původní profesí voják z povolání, nutně neznamená, že nemůže být i úspěšným a ceněným politikem nebo prezidentem. Příkladem, nechť je Dwight D. Eisenhower, Charles de Gaulle nebo i Ludvík Svoboda. Domnívám se nicméně, že generál Pavel jejich kvalit a schopností nedosahuje. K takovému výroku mě vedou i výstupy prezidentské debaty v České televizi, o které byla řeč. Bylo patrné, že se Petr Pavel dobře připravoval. Jeho odpovědi a argumenty stejně jako v následných dvou debatách byly nicméně poměrně povrchní, někdy i neuvážené, byť je část publika může považovat za rozhodné a působivé. Teď mám konkrétně na mysli jím přislíbený podpis pod Istanbulskou úmluvu.
Při pohledu na to, jak se až nenávistně bojuje mezi tábory příznivců obou kandidátů, si říkám, v čem by byli ti dva kandidáti ve funkci prezidenta jiní, ať už navenek do zahraničí nebo směrem k vlastnímu lidu. V čem by se podle vás při výkonu lišili? Nebo si ať tak, či tak, zvolíme stejně jen kladeče věnců a řečníka prázdných projevů?
Prezident má i v našem ústavním systému pravomoci, které jeho úřad nečiní jen úřadem formálním a ceremoniálním. Bez ohledu na volební výsledek dojde k prohloubení a potvrzení rozdělení společnosti, a to i na úrovni jednotlivých rodin, a to tehdy, pokud se budoucí prezident svojí vlastní snahou a autoritou nepokusí tyto příkopy zasypat. Osobně se domnívám, že to lépe dokáže ten, od kterého bychom to spíše nečekali.
To je zajímavé naznačení. Ale co říkáte tomu, že nejen největší komunistobijci, ale i mainstreamová média a Česká televize především, co se vždy vyznačovala protikomunistickou rétorikou, bojují do roztrhání těla za to, abychom měli na Hradě prezidentský pár složený z absolventů komunistických vojenských škol, rozvědčíka a propagandistku. Generál Pavel je absolventem Vojenské vysoké školy Antonína Zápotockého, podplukovnice Pavlová Vojenské politické akademie Klementa Gottwalda, kde se připravovali „politruci“. Není tohle popřením 17. listopadu a následujícího 33letého vývoje u nás?
Kdo víc rozděluje společnost?Anketa
Co se vojenských škol týče, před listopadem 89 byla vysoká vojenská škola politická v Bratislavě jedinou společensko-vědecky orientovanou školou v tehdejší Československé lidové armádě. Jednoduše řečeno, pokud vám nevoněla matematika nebo technika, byla to ideální i jediná možná volba. Byla i školou skutečně výběrovou, už z toho titulu, že byla v ČSLA jedinou. Sám jsem absolventem vojenského gymnázia v Praze. Oficiální informace o těchto organizacích je nutné brát s rezervou. Realita byla většinou úplně jiná, včetně reality uplatňování osnov komunistické výchovy. Ta se na vojenském gymnáziu v Praze redukovala na pozdrav nazdar soudruzi. Odpovědí mělo být: „Zdar, soudruhu profesore!“ Za celou dobu mého předlistopadového studia tento pozdrav vyžadoval jen jeden pedagog. Říkalo se, že měl problém s alkoholem. Současně, pokud použijete ten výrok o pedagogovi vojenského gymnázia, co měl prý problém s alkoholem. Paradoxně byl jediným, kdo měl v hodině trvalý řád a pořádek.
Mgr. Bc. Vít Rakušan
Tím jste mi připomněl „kázeňské“ předvolební heslo Petra Pavla, že se chystá zavést v zemi klid a pořádek. Dá se to vnímat spíš jako příslib, nebo výhrůžka, že neposlušné „srovná do latě“? Ostatně to volání po tvrdé ruce, pokud se ve veřejném prostoru objeví něco, co Petru Pavlovi nevoní, jsem už zmínil v souvislosti s jeho slovy v covidovém období.
Osobně ve mně toto heslo, a to, co se za ním může skrývat, spíše znepokojuje. Totéž jsem postřehl u některých přemýšlivých voličů jiných kandidátu prvního kola. Nelze vyloučit, že to bude, nebo může být, „hradní zelená“ informační regulaci, cenzuře a velmi problematickému boji s tzv. dezinformacemi a jejich šiřiteli. Tedy faktická podpora potlačování svobody slova a vyjadřování. Takové obavy podtrhují i výroky a postoje Petra Pavla z časů covid managementu, které zmiňujete.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
