Minulý týden jste si vyslechl už pátý osvobozující rozsudek. Nyní informace o kauze odvysílá pořad Reportéři ČT. Jak to vnímáte?
Měl bych se cítit dobře, ale spíš cítím stejnou beznaděj jako na začátku. Jen to dokládá celou situaci, která se již od začátku zdá být nekalá, jak správně konstatovala při vyhlášení pátého zprošťujícího rozsudku paní soudkyně. Státní instituce se již devátý rok zabývají věcí, která vůbec neexistuje. To mě děsí i přes další osvobození.
Váš advokát Josef Lžičar při soudním stání naznačil napojení bývalého ministra zahraničí Karla Schwarzenberga na policejní struktury, které vás vyšetřovaly. Můžete to rozvést?
S Karlem Schwarzenbergem se známe sedmadvacet let. Pochybuji, že by se na tom nějak sám podílel, vždyť na to měl své lidi. Jeho nejbližší okolí z vedení ministerstva mělo perfektní informace především o budoucím průběhu celé kauzy. Než jsem byl odvolán a ještě byl v Bangkoku, nikdo nevěděl, o co vlastně jde. Už tehdy ale jeho nejbližší spolupracovnice nabízela mé místo. Když kolegové namítali, že je kauza nesmyslná a jistě se rychle vysvětlí, bylo jim před svědky odpovězeno: „Buďte klidní. To je vyřešeno. Ten už se tam nikdy nevrátí!“ To znamená, že museli mít exkluzivní informace, jak ta kauza bude probíhat dále.
Schwarzenbergův náměstek Jiří Schneider měl opravdu úžasné informace, které neměl nikdo. Společně s mým obhájcem jsme se je dozvídali s týdenním zpožděním. Všechno, co se poté stalo, věděl. To však mohli znát jen vyšetřovatelé a státní zástupce. Proto tu koordinaci mezi nimi a bývalým vedením ministerstva zahraničí cítím jako naprosto flagrantní.
Cítíte to jako pomstu za vaše odkrytí podvodů v zakázkách ohledně informačních technologií (IT) na tehdejším ministerstvu zahraničí?
Ano, to říkám od začátku. A nejde o dojmy. Od doby, co jsem řídil česká centra, jsem si uvědomil, že IT zakázky jsou obrovským tunelem ve státní správě. Dnes nemine měsíc, aby ve státní správě nepraskl nějaký IT průšvih za miliony až stamiliony. Dlouhodobě na to poukazuji, až jsem se dostal na mušku IT firem. Když jsem se pak stal náměstkem ministra, tak jsem hned ty zakázky a jejich plnění nechal prověřit. Firmy jsem tak připravil o milionové podvodné zisky, což vyvrcholilo tím, že jsem odmítl podepsat zakázku, která byla téměř o dvě stě milionů předražená. Byla navíc naprosto zbytečná. V souvislosti s odmítnutím mi byla sděleno varování, že když ji nepodepíšu, skončím u protikorupční policie a posléze před soudem. Kdybych to podepsal, jak znělo „doporučení“, dostal bych dva miliony korun. Jednání bylo mezi čtyřma očima a tehdy ještě nebylo ve zvyku si každé jednání nahrávat. Vzhledem k tomu, že jsem skončil před soudem, je jasné, jak jsem se tehdy zachoval. Zakázka se nerealizovala, čímž jsem ušetřil státu čtyři sta milionů korun.
Nařídil jsem také vnitřní audit IT zakázek. Oddělení, které se tím zabývalo, vygenerovalo několik velice konkrétních trestních oznámení. Bylo to pod hlavičkou generální inspekce. Naprosto konkrétní včetně jmen. Šlo o desetimilionové úniky a policie to během dvou měsíců odložila s tím, že se nic nestalo. Stačilo si jen ty lidi zavolat na výslech a obvinit je. Můj anonym, který byl vylhán od a do zet, vyšetřovaly dvě policistky dva roky.
„Ha, ha. My ti to říkali!“ Nepřišel vám po začátku soudních tahanic nějaký e-mail tohoto typu?
Na začátku mi přišlo pár anonymních SMS od lidí, kterým můj případ udělal radost. Sarkasticky tedy možno dodat, že to mělo i „pozitivní“ dopad. Zmíněné doporučení obsahovalo i dodatek, že když se mi z toho podaří náhodou uniknout, stejně nedostanu bezpečnostní prověrku nebo budu jinak „výchovně“ potrestán. Bylo mi řečeno, že mají své lidi na všech klíčových institucích, jako jsou státní zastupitelství, tenkrát protikorupční policie a Útvar pro odhalování organizovaného zločinu, Bezpečnostní informační služba, Národní bezpečnostní úřad a tak dále. Podobné případy totiž slouží jako výstraha pro ostatní typu: „Chcete dopadnout jako Sedláček, anebo se domluvíme?“ Takže se vždy domluví a předražené IT zakázky jedou pořád. Dělají to opatrněji, ale podstata je stejná.
Tehdy to fungovalo takhle... Na státní instituci je pozvána nějaká renomovaná poradenská firma, která udělá za pár desítek milionů takzvaný audit řízení organizace. Většinou to jsou opsané věci, které byly navrhovány v privátním sektoru. Jedno z hlavních doporučení zní, že v instituci je naprosto katastrofální stav informačních technologií a je třeba ho zlepšit. Každý ministr nebo jiný vedoucí pracovník se nad tím zděsí, nechce vypadat jako zpátečnický blbec a začne to okamžitě řešit. Najednou se objeví někdo z okolí té poradenské firmy, slíbí, že vše uvede do souladu s „nejnovějšími poznatky vědy a techniky“ a začnou padat zakázky za stovky milionů. A kruh je uzavřen. Když do toho někdo začne rýpat, má problém.
Jaká byla za Schwarzenberga atmosféra na ministerstvu zahraničí?
Kolem ministra stála hradba jeho blízkých. Jako při Schwarzenbergově prvním působení na ministerstvu zahraničí to byli lidé naprosto nekvalifikovaní. Pamětníci tu atmosféru popisují tak, že něco podobného se nedělo ani v sedmdesátých letech při prověrkách. Já tu dobu nezažil, ale jejich arogantní chování bylo neuvěřitelné a negativní následky jejich zásahů do řízení ministerstva se musely dlouho odstraňovat. Na odstřel nás bylo vytipováno několik, ale poprvé od revoluce se stalo, že to byl bývalý ministr. V tomto případě Jan Kohout.
Všichni jsme tam napravovali stav, ve kterém se nacházelo ministerstvo po prvním Schwarzenbergově působení. Takže by nám měl spíš poděkovat. Další byl Hynek Kmoníček, o němž se Schwarzenberg následně vyjádřil, že kdyby bylo velvyslanectví na Marsu, tak ho tam vystřelí. Poslal ho alespoň do Austrálie, protože dál už nic není. Pořád na tom byl lépe, než já s mým devítiletým martyriem. Pachatelé dobra se na mě prostě slušně podepsali. Sedíme v kavárně, takže víme, o čem mluvím.
Ostatně Jakub Klouzal byl součástí týmu, který dělal všechny zmíněné audity. Když dostal od Karla Janečka metál, tak se pokoušel ty věci právě přes Janečkův Nadační fond proti korupci došetřit, ale bylo mu údajně řečeno, že v tom jede svatý člověk Schwarzenberg, takže se tím fond zabývat nebude.
Bylo nutné, aby Karel Schwarzenberg jako ministr zahraničních věcí zrušil tolik zastupitelských úřadů, z nichž se některé nyní obnovují?
Nejsem proti rušení úřadů. Mám na státní správu vyhraněný názor a myslím, že redukce je třeba. Kdyby bylo ministerstvo zahraničních věcí zredukováno personálně i finančně na polovinu, tak si toho během krátké doby nikdo nevšimne. V tomto případě ale šlo o to, že rušení bylo naprosto nekoncepční a šlo proti našim ekonomickým zájmům. Česko se svojí velikostí a vlivem by se mělo především zabývat ekonomickou diplomacií. Mnohé vlivné země sice mluví o lidských právech, ale jdou tvrdě po kšeftu a lobují za své podnikatele, jak mohou.
Takže dobré vztahy s Ruskem a Čínou jsou v pořádku, protože jde hlavně o trh?
Jde především o ekonomickou diplomacii a je to v pořádku. S naší velikostí vždy budeme v určité sféře vlivu. Byl jsem svědkem, když se ve druhé polovině devadesátých let napravovaly ekonomické vztahy s Ruskem. Sloužil jsem tam v Českém centru a Českém domě v Moskvě. Ostatně dnes jsou ty vztahy opět v troskách. Před soudem stojím i proto, že jsem pomáhal s česko-asijskými fóry. Podepsaly se díky tomu obchody za miliony. Byl to předvoj současných dobrých česko-čínských ekonomických vztahů.
Psali jsme:
U soudu bylo obhájci napadáno státní zastupitelství s tím, že ve svých vyjádřeních stále operuje s neexistujícím zastupitelským úřadem v Singapuru. Jak to vzniklo?
To začalo na policii. V Singapuru byla kancelář generálního konzula, která byla během vyšetřování zrušena. Ostatně to byl velký nekoncepční krok, protože Singapur je bankovním srdcem Asie. Všichni to pochopili, jen bývalé vedení ministerstva zahraničí ne.
Policistky se dotazovaly, jestli tam něco vědí o těch akcích. Nicméně jim přišlo oznámení, že ambasáda neexistuje. Vysvětlil jsem jim, že generální konzulát byl mezitím zrušen. Dostaly spojení na člověka, který v Singapuru před zrušením sloužil, ale mezitím byl přesunut na náš zastupitelský úřad do Harare, což je hlavní město Zimbabwe. Prý že mu napíšou. Za měsíc mi vítězoslavně ukazovaly, že jsem je zase podvedl, protože ani v Harare nikdo takový není. Jenže na obálce bylo napsáno jméno toho pána, město Harare, kraj Zimbabwe, stát Singapur. Prostě policistky žijí nejspíš dodnes v domnění, že Harare je hlavní město Singapuru. A takovéhle expertky tuto kauzu vyšetřovaly. Nicméně třeba státní zástupce neví, že Hongkong je od roku 1997 součástí Čínské lidové republiky.
Nicméně o žádné semináře nešlo. O co tedy?
Termín „semináře“ byl uveden pouze v anonymu. Policistky to pak pořád opakovaly a kladly v tomto smyslu i zavádějící otázky svědkům. Smlouvy ale zněly na „Prezentační kampaň Česko-asijského fóra zaměřenou na akvizici účastníků a vyhledávání obchodních a investičních příležitostí pro české firmy v Hongkongu, Číně a Singapuru“. Fórum se po dobu pěti let konalo v Praze a bylo velmi úspěšné. Tradičně ho zahajovali čeští premiéři Fischer, Topolánek, Nečas. Aby obchodníci do Česka přijeli, je třeba udělat prezentační akci. Někdo musí jet do Asie, udělat tiskovou konferenci, rozeslat propagační materiály a při osobních jednáních přesvědčovat obchodníky, aby jeli obchodovat do Česka a právě do Česka, kde se uzavírají dobré obchody. Na každou ze tří akcí padlo zanedbatelných čtyři sta tisíc korun. V roce 2009 se na základě takové akce na Kampě sešlo několik desítek důležitých lidí. Účastnili se všichni velvyslanci asijských zemí akreditovaní v Praze a další osobnosti klíčové pro rozvoj ekonomických vztahů s daným regionem. Bylo to vyhodnoceno jako nejlepší ekonomický projekt našeho předsednictví v EU. Jen pro ilustraci. Díky kriminalizaci a s ní spojené medializaci této kauzy po našem obvinění byl ročník 2011 ročníkem posledním.
Kolik se platí řečníkům, kteří takové fórum navštíví?
Nic. Peníze jsou určeny především na propagaci akce. Podotýkám, že šlo o obchody, které by se daly počítat do desítek milionů dolarů.
Miloš Zeman kdysi o Lubomíru Zaorálkovi řekl, že je to „doktor Cvach“ české politiky. Teď už by to asi neřekl. Nicméně jak vy vnímáte současné ministerstvo zahraničí?
Jsem stále zaměstnancem ministerstva zahraničních věcí a říkat vám nějaké hodnocení mi nepřísluší. Mají tam svůj tiskový odbor a svého mluvčího.
Vším, co jsem si o vaší devítileté kauze přečetl, prostupovalo vaše zoufalství. Nicméně u soudu jste působil velmi sebevědomě až vzpupně. Jak si to mám vysvětlit?
Anonym, který všechno spustil, přišel v září 2008. Od té doby se vše intenzivně vyšetřovalo. V roce 2010, před plánovaným nástupem na post velvyslance v Thajském království, Myanmaru, Laosu a Kambodži, jsem byl ještě pozván na policii, kde mi bylo sděleno, že celá věc byla nesmysl, takže ji odložili. Jakmile jsem se však stal velvyslancem, tak to spustili v médiích. Myslím, že šlo někomu především o titulky. Třeba v Právu psali: Český velvyslanec v Thajsku stíhán protikorupční policií. Byla to doba, kdy vrcholila protikorupční hysterie, která nahradila politiku. Bylo potřeba něco konkrétního, takže byl tento případ exhumován a použit.
A k té vzpupnosti. Vždy jsem se zabýval východní filozofií. Pozor, ne náboženstvím. A filozoficky jsem zakotvil v taoismu. Člověk s takovým vnímáním vždy trochu vystoupí z běhu společenských věcí a vše sleduje s odstupem, protože stejně ví mnohé o směřování věcí. To mi dává sílu. Říkám to velice zjednodušeně. Taoismus je o přirozeném běhu věcí, ale v mé kauze je vše nepřirozené a tady i taoista musí ze svého konání v nekonání slevit a pokusit se o nápravu věci.
Lidé, kteří prožili něco podobného, mají podle mě povinnost poukazovat na to, jak je schopna fungovat státní moc prostřednictvím některých nekvalitních lidí. A ne se na to vykašlat třeba tak, že se usadí v politice a „zapomenou“. Je nezpochybnitelným faktem, že někteří, zdůrazňuji někteří, úředníci v institucích orgánů činných v trestním řízení vytvořili prokurátorsko-policejní systém. V něm vědomě, buď z vlastní hlouposti, anebo na objednávku, ničí desítky, možná stovky lidských osudů. Nejhorší je na tom to, že vše dělají bez jakékoliv trestní či jiné zodpovědnosti. Na zákonnost dohlížejí lidé, kteří se chovají nezákonně, ohýbají a nerespektují zákon. Není zde reálný funkční instrument či instituce, které by vás před tím ochránily.
Po sdělení obvinění máte třeba možnost podat stížnost proti obvinění nadřízenému státnímu zástupci, který případ dozoruje. K vyřízení to však dostane ten „váš“ a ten samozřejmě nebude přiznávat vlastní chybu. Dva roky to dozorovala žalobkyně Šárka Pokorná a ona přece po dvou letech nenapíše, že svou práci odváděla nekvalitně. K návrhu na podjatost se zase vyjadřuje senát, který člověk označuje za podjatý. A ten asi taky neřekne: „No, jo. On má pravdu. Jsme podjatí.“ A nikdo v tom nic neudělá, dokud nepadne pravomocný rozsudek.
Připadá mi to jako box. Vyhrál jste v ringu pět kol, ale možná přijdou další. Kolik jich ještě očekáváte?
V profesionálním boxu může zápas trvat až dvanáct kol. Doufám, že to nebude můj případ. Ostatně to může skončit už nyní, pokud se státní zástupce neodvolá, což se asi nestane. Městský soud, který ruší osvobozující rozsudky, nikdy nesvolil k veřejnému projednávání. Jen jednou, ale několik hodin před termínem to zrušil. Hodně divné. Tyto instituce se devět let zabývají neexistující kauzou a náklady jdou podle mě už do milionů.
Jak se k vám zachovali přátelé?
Dobře jen dva. Velmi mě podržela rodina. Je příznačné, že jsem dostal hodně nabídek pomoci ze zahraničí. V mobilu jsem měl zhruba tisíc čísel. Najednou mobil ztichne a lidé, když vás vidí, přecházejí na druhou stranu ulice. To je však čím dál běžnější situace, která jen dokumentuje, jak se vztahy stávají stále více instrumentálními a utilitárními. V podstatě se naplnily všechny mé hypotézy o stavu dnešní společnosti. Ten lidský marasmus je opravdu nebetyčný.
Psali jsme:
autor: Jan Rychetský
