Co podle vás je liberální levice? Jak se díváte na její úlohu, případně úlohu hippies od Berkeley a pařížské nepokoje roku 1968 až po její dnešní vyjádření v podobě zeleného hnutí a liberální ČSSD u nás?
To je stohlavá otázka, která by vyžadovala stohlavou odpověď.
Museli bychom si nejdříve ujasnit, co chápete pod pojmem „liberální levice“ a co myslíte jejím, vámi v otázce vykonstruovaném, napojením na dnešní českou sociální demokracii. Strany sociální demokracie byly, mimochodem, vždy velmi pravicové a kapitalismu do prdele lezoucí, takže nechápu, co tím myslíte. A česká Strana zelených byla po léta výsměchem principům zelených stran, protože byla v podstatě ultrapravicová. Pamatuji si, že jsem se tomuto paradoxu šíleně chechtával, když jsem to probíral se svými studenty na Bostonské univerzitě. Říkával jsem jim, že znám jedno maličké království ve středu Evropy, které si plete, co je levice a co pravice, a tím vlastně nemůže nic rukama uchopit, a jelikož má jen nohy, tak je jen nohsledem „podnikatelů“. Já vím, bylo to období slavného vítězství nad těmi „komouši“ a levic nebylo třeba, hlásal národ.
Liberální levice se může chápat jako manifestace sobectví, jen s levicovým programem. A to se třeba nehodí na hnutí hippies, které naopak sjednotilo nesobecké zájmy tehdejší mládeže protestující proti strašlivým válečným zločinům, které páchala jejich imperialistická vláda ve vietnamské válce.
Pařížskou revoltu mládeže kolem roku 68 obzvláště miluji, neb byla z největší části nastartována umělci z hnutí Situationist International a jeho intelektuálním představitelem Guy Debordem. Situacionalisté řezali uměleckými prostředky do hnusu kapitalismu, tržní sebezáhubné společnosti. Pro mě je to zdroj neuvěřitelně úžasných myšlenek, podněcujících v boji za svobodu. Ale ne svobodu sobeckou, ale svobodu internacionální, svobodu sdílenou. Ostatně situcionalisté byli jedni z prvních, kteří bojovali v předchozích letech za svobodu francouzské zločinně vykořisťované kolonie v Alžírsku.
Teď zrovna čtu na záchodě souborné spisy Guy Deborda vydané universitou MIT v Bostonu. Nádherně vyjádřené kritiky odporného a zrůdného a na sobectví postaveného kapitalismu, který jsme si sem nechali navézt po prohrané Plyšové revoluci. Ano, lidé se nechali oblbnout plyšovými medvídky a jinou zvěří šitou v pracovních kapitalistických koncentračních táborech v „rozvojových“ zemích. Když dnešní mlaďoch daruje na narozeniny své milované dívce či chlapci nějakou plyšovou zrůdu, tak symbolicky potvrzuje i své vlastní budoucí zotročení.
Je smutné, že si to tak málo dnešních mladých lidí uvědomuje, byvši vypláchnutí pravicovou propagandou o „nádherné postkomunistické“ svobodičce.
Tato liberální levice dnes slaví vítězství Alexandera Van der Bellena v Rakousku. Slavíte také?
Rakouské volby není třeba oslavovat, neb se v nich ukázala holá pravda o staré rasistické, xenofobní, imperialistické Evropě. Hoferova otevřeně nacistická strana přece vyhrála přesně polovinu hlasů. A to zřejmě spoustu jejích vesnických příznivců nepřišlo k volbám. Což kdyby se stalo, tak s obrovskou převahou ten nácek vyhraje.
Zeleného kandidáta volili zřejmě většinou osvícení rebelové z velkých měst, kteří se k volbám dokopali a kteří aspoň trochu strávili multikulturní a multirasovou společnost. Ale to je, jak volby jasně ukazují, jen menšina.
Zrovna mně do počítače přistál mail od mého starého kámoše, žijícího v Rakousku, ilustrující, co jsem výše napsal: „Tak jsem nevolil nikoho, protože k volbám tradičně nechodím, páč to považuji za zbytečné. Ale zelené teroristy bych asi nevolil, protože na ty jejich photovoltaické elektrárny apod. nemám naladu.“ Ve Vídni jsem se potloukal celé dva roky, když jsem musel tvrdnout ve strašném uprchlickém táboře Traiskirchen, zatímco jsem čekal na azyl v USA.
Vídeň mně lezla na nervy svojí imperialistickou arogantní a na expresi moci vyjádřenou architekturou. Nedávno jsem tam zase zavítal a už jsem tu nabubřenost, řev z opery, předznamenávající rasovou vyvolenost právě se rodících Hitlerů, nemohl vůbec vydejchat.
Je tam jasně na každém kroku cítit touha po nadřazenosti evropských arogantních kulturních sobců nad všemi „čmoudy“ světa: „My si v opeře nenecháme bubnovat naháči na nějaké dřevěné špalky, my jsme si vymysleli tu nejdokonalejší komplikovanou hudbu v historii a při jejím poslechu vzdycháme nadšením, máme utajené freudovské orgasmy pod našimi propocenými šaty a ovíváme si tlamy zdobnými vějíři.“
Je zajímavé tam sledovat vytesané obličeje otroků nesoucích naše evropské vyvolené kašny plné vody jen pro naše nevymáchané xenofobní, rasistické huby. Ostatně Praha jako součást stejného impéria také v jeho dobách nohsledecky toužila následovat stejnou, lidský rozměr nerespektující, kulturu. Koukněte se kupříkladu na toho „negra“ nesoucího náš pražský honosný balkon, na kterém jsme popíjeli své kafíčko z kávových bobů rostoucích v našich Evropou ukradených koloniích.
Osobnosti jako Matěj Stropnický, Martin Bursík, Kateřina Jacques, Jiří Dienstbier ml., Šimon Pánek… K čemu dobrému dle vás tito lidé přispěli a co pokazili?
Nezlobte se, ale já nechci rozebírat nějaké sice zdánlivě různorodé, ale přece stále jen postavy českého politického dění, které je samozřejmě pro mě pořád kulturně eurocentrické a naprosto nedostatečně revoluční.
Všichni vámi zmínění jsou součástí jednoho a téhož západního politického establišmentu, a tudíž jsou na stejné lodi, která pořád hlídá u pobřeží Evropy, aby nám sem nikdo nevlezl.
Snad jen to, že je osvěžující, že mírně levicový Stropnický vystřídal ve funkci ultrapravicového Bursíka, a tím se Strana zelených začala trochu vysoukávat z té kapitalisticko-podnikatelské řiti.
Předpokládám, že Marine Le Penová, Heinz-Christian Strache, Frauke Petry nebo Geert Wilders nebudou váš cup of tea. Co v Evropě postavit proti jejich politice?
Proti evropským náckovským hnutím, jako je strana Le Penové, lze postavit jen desítky milionů přistěhovalců, kteří by se svými kýbly a hadry umyli tu pronacistickou evropskou špínu. Evropané se musí vzbudit a konečně si uvědomit, že jejich zaprděný svět je třeba změnit k obrazu měnícího se celého světa. Světa, ve kterém už napáchali tolik zvěrstev, světa, kde se díky západnímu bezohlednému ekonomickému systému už hroutí životní prostředí a stamiliony lidí budou muset odejít ze svých zemí, protože se z nich stávají pouště, světa prošpikovaného námi vyvolanými válkami, odkud utíkají miliony lidí jen, aby si zachránili životy.
Pamatujete si písničku od Voskovce a Wericha?
„Když nás půjdou miliony,
všichni proti větru,
každý ujde ten svůj metr,
dáme metr k metru.
Kde je síla zpátečníků,
kde je síla větru?
Proti proudu postoupíme
o sta kilometrů.“
CELÝ SERIÁL PL.CZ "KOHOUTA DO KOUTA"
Zatímco hovoříme, dějí se dvě podstatné záležitosti: Ve Středozemním moři se topí tisíce migrantů a Evropa směňuje s Turky další imigranty. Jak byste obě situace řešil?
Teď nechápu vaši otázku? Jak řešit? Pomoci jim přece musíme!!! A to hned!!!
Musíme vykopat prdele našim turistům z našich nesmyslných snobských výletních lodí a soustředit je všechny do Středozemního moře a snažit se převážet co nejvíce uprchlíků k nám do té „vyvolené“ Evropy a samozřejmě je distribuovat do všech evropských zemí po statisících.
Jsme ve zlomovém bodu lidských dějin; a jestli si chceme pořád říkat lidé, a ne sobecký sebestředný prasata, tak musíme mobilizovat všechny své nakradené rezervy a vrhnout se do díla. Díla, které budou nemilosrdně hodnotit budoucí generace a dle kterého si nás buď zařadí jako znova se rodící nácky, nebo jako lidi, kteří se ze své příšerně bezohledné historie konečně poučili.
Co dalšího byste čtenářům rád sdělil? Například jsme od vás dostali e-mail, kterým oznamujete jistý záměr na založení vašeho vlastního podniku...
Ano právě jsem si otevřel podnik s anarchistickými potřebami na Václavském náměstí.
Už si jeden čtenář mé facebookové stránky všiml krásného nápisu nad výlohou. Samozřejmě mi okamžitě zablokovali facebookový profil. Čtenáři na něj mají přístup, ale mně se tam zobrazuje blokace. Zřejmě mě FBI vyšetřuje, jestli je tomu tak. Žijeme v době absurdní reality, kdy se slévá dohromady hrůza z humoru s hrůzou z reality.
Ale, jelikož jsem mluvil o své zkušenosti z rakouského uprchlického lágru Traiskirchen, tak tady je ukázka z mé knihy „Proveď vola světem, volem zůstane“. http://www.kosmas.cz/knihy/158648/proved-vola-svetem-volem-zustane/
Za pár dní mě odvezl i s mým kufrem k bráně největšího uprchlického tábora v Evropě Traiskirchen. Zabušil jsem na železná vrata a zřízenci jsem řekl, že chci požádat o azyl ve Spojených státech. „Kome,“ řekl a pokynul mi, abych ho následoval.
Zamával jsem Milošovi sedícímu v jeho ojetém citroenu. Zavřela se za mnou brána a zřízenec mě odvedl po schodech do čtvrtého poschodí obrovské vojenské budovy bývalých kasáren Marie Terezie. Došli jsme k mřížím. Zase se mi sevřel žaludek z podmíněného reflexu z bývalých výslechů v komunismu.
Nezapomenutelné vystoupení Milana Kohouta k imigraci a střetu kultur
„Počkejte, to jdem do nějakého kriminálu?“ zeptal jsme se ho, ale on mi nerozuměl a předal mě dalšímu zřízenci, který mě uvedl do místnosti s řadou vojenských patrových postelí a práskl za sebou zamřížovanýma dveřma. Byl jsem zase ve vězení a vůbec nic jsem nechápal.
„To se mi snad jenom zdá, do prdele, co se děje?“ hučelo mi v hlavě.
Všechny uprchlíky z různých zemí, kteří přišli do Rakouska a požádali o azyl, napřed poslali do táborového vězení. A když je měli pod zámkem, tak úřady zjišťovaly jejich totožnost. Někteří tam seděli celé měsíce.
Lehl jsem si na kavalec a najednou mi přišlo líto, že už neuvidím mého malého roztomilého synáčka. Vytáhl jsem papír a začal mu psát dopis na pokračování:
28. červenec 1986
Danoušku, teď jsem se probudil. Je tu strašně dusno a vlhce zatuchlo. Mrakama táhnoucíma se po obloze prosvítá jitro. Jitro nad Traiskirchenem. Probudil mě rachot ešusů. „Kluci, máte tam kakao,“ řekl postarší mužík s vydutým břichem. Už jsem si ho všiml včera. Má strašně vychytralej výraz obličeje. Možná bejvalej předseda svazáků v Čechách, nyní čtenář jakýchsi exilových českých plátků, jež včera kolovaly pokojem. Když jsem přišel ke konvím s údajným kakaem, byl v jedné z nich na dně pochopitelně jenom čaj. Nalil jsem si ho do ešusu a vrátil se ke svým patrovým postelím. Včera večer přišel jakýsi Pražák a poměrně s klidem, rozkládaje rukama pouze v loktech, vyprávěl o drastickém přechodu jugoslávských hranic. Ukázal mi nohy. Měl je strašně nateklé a podlité krví. „Nejsi medik?“ zeptal se mě. „Ne, ale dělal jsem kdysi zdravotníka v táborech.“ Vyhrnul si nohavice a strčil mně jednu nohu do postele…
Psali jsme:
„Šlachy jsou asi v pořádku, ale klouby to vodsraly.“
Vzal jsem jeho nohu do ruky a pohladil krvavou kůži, napnutou k prasknutí.
„Chtělo by to studenej obklad. Máš nějakej hadr, aby jsi si to obtočil?“ „Já žádnej hadr nemám,“ a v lokti zlomil ruku v oblíbeném gestu. Namočil jsem svůj ručník do studené vody a zabalil mu do něj nohu. Je mu přes čtyřicet let a míří do Austrálie.
„Co tam budeš dělat?“ zeptal jsem se a hned jsem si uvědomil, jak blbá je to otázka a jak i mě strašlivě rozčiluje, když se mě na to někdo ptá, protože co víme my „UPRCHLÍCI“, co budeme v dálavách dělat. Můžeme mít pouze své sny a plány. Miloš, můj přítel z Vídně, který odešel z Čech před několika lety, říká: „Vždycky jsem na tak blbej dotaz odpovídal: žrát, chcát, srát, mrdat a někdy pozdějc chcípnout.“
Pražák spustil: „Mám tam kámoše, co mi řekl: ‚Vytoč moje číslo a já ti ukážu, jak dvacet let nedělat.‘ Von tam dvacet let nedělá. Říkal: ‚Můžu si koupit dva Mercedesy, ale mám tři starý embéčka.‘ No Čecháček, ty vole. Bratr mi řekl, ty jsi vůl. Je v Michiganu. Já byl nevinně zavřenej. Živil jsem se rybama, lovil jsem je a prodával hospodskejm. Hodil jsem je do kádě a spokojenost na obou stranách, no a pak mě udal jeden policajt, co si je taky vode mě bral, musím prej tě udat, říkal, no to je v prdeli, viď.“ Rozhodil rukama a usmál se. „Je to v prdeli,“ a odlil jsem do hrníčku z ešusu čaj a přistrčil jsem ho k ležícímu Pražákovi. „Už tam není ani čaj, všechno to vychlastali.“ No jo, voni tady šukali po místnosti už vod pěti, řekl rozespale a vysunul nohu zpod deky. Už nebyla tak nateklá.
29. červenec 1986
Danoušku, tady je třetí dopis.
„Kretén je to blbej. Víš, co mi řek? Že jestli se mi to nelíbí, tak mám jít zpátky do Čech,“ rozčiloval se můj kolega s tykvovitýma nohama a rozhazoval ruce lámané v loktech. Vrátil se zrovna z výslechu a postával u okna. Vyslýchán je každý přítomný, někdo čeká tři dni, někdo měsíc, než na něj přijde řada, a pak ho buď z izolace pustí do jiných oddělení lágru, anebo zde dál trčí a čeká a neví na co. Od ostatních jsem už věděl, že se oba vyšetřovatelé, jeden zlý a druhý dobrý, snaží donutit lidi, aby se vrátili zpět do Čech, a ten zlej prej na každého řve zkomolenou češtinou: „Cete, aby vám tady padali vařený holubi do huby?“
„Blbec, prej je to bejvalej policajt z Čech, co dělá teď pro druhou stranu,“ a usmál se na mě. Za chvíli totiž řvali tlampačem dlaždičkovou chodbou: „Milan Kohuut, Milan Kohuut, bitte…“ a pak něco, co jsem nerozuměl, ale bylo jasný, že mám jít na výslech…
Přidělili mi zlého vyšetřovatele, jmenoval se Holoubek. Vstoupil jsem a zase mě bolelo u srdce, jako v poslední době strašně často; přerušuji psaní, protože do pokoje vešel evangelický farář a se vztyčenýma rukama a úsměvem na obličeji nás všechny zval na mši svatou. Zářily mu nepřítomně oči a řítil se místností hrozně rychle.
Vešel jsem tedy na výslech a řekl: „Gutten tág!“ „Tág…“ nasraně zahuhlal policajt a roloval papír do psacího stroje. Kolikrát už jsem to zažil. Pak zařval nějakou německou větu.
„Prosím?“ a ohmatal jsem očima jeho tučný zátylek a několik podbradků. Typický pracovník Státní bezpečnosti a typická vyšetřovna, jen obrazy vůdců chyběly. Z okna byl výhled na daleké kopce, z kterých utíkaly dolů vinice a občas se vyhnuly bílé krabici s červenými okénky. Rakouská pohodička červencového podvečera.
„Dyť řikal, že umí německy!“ zacloumal se mnou pohledem absolutního profesionála, nenávidějícího své pacienty, kteří ho živí. „Já jsem neříkal, že mluvím německy.“ „Vy pozdravit německy, tak proč nemluvit dál německy?“
Sral mě úžasně. Posadil jsem se.
„Svobodný?“ „Ano.“
Stroj zařinčel. „Djeti?“ „Jedno.“
„Měno matky.“ „Kohoutová.“
„To je vaše žena?“
„Bývalá.“
Trčel chvíli s rukou na válci, oči upřené do mých a škubaly mu koutky zvrásněné kůže u očí.
„Sakrááá, dyť povídal, že svobodný, to není pravda!!!“ řval a neuvěřitelnou rychlostí vyrval papír ze stroje a vztekle, škubavě zakládal kopíráky do nového předtištěného dotazníku. „Vy odpovídat přesně na moje otázky a nic jiného nepovídat.“
„Prosím,“ řekl jsem a pomyslel si, že už výslechům do smrti neuteču.
„Dítě, kdy se narodilo?“ Chtěl jsem odpovědět, že na znovuotevření našeho národního divadla, ale pak jsem se zděsil, že už nemůžu říkat našeho divadla, protože už jsem vyvrhel.
Odpověděl jsem.
„Matka, otec, bydliště, proč jste odešel?“
Bezděčně jsem si dal nohu přes nohu, ruce jsem si položil přes ně a rozpovídal jsem se.
Hleděl na mě a škub oka svědčil, že něco není v pořádku. Nahnul se stranou a přisunul mi až ke kolenům vedlejší stolek.
„Necete si dát nohy na ten stůl?“ optal se náhle velice sladce.
V první chvíli jsem nevěděl, jestli to nemyslí vážně, a rozhodoval jsem se, jestli si je tam nehodím, vždyť jsem na Západě, tady se dávají nohy na stůl, když mě to došlo. Přesně na tisícinu vteřiny.
Hned potom začal řvát: „Já sedím slušně, co vy ty nohyyyyy, chovejte slušně, tady všichni chovájí slušněěě!!!“
Vzpomněl jsem si na jednu scénu asi před třema rokama, kdy jsem seděl na výslechu na plzeňské StB a naprosto, ale naprosto přesně se odehrálo to samé, kvůli mým přehozeným nohám. Přehozené nohy vadí asi estébákům celého světa. Ach, proč musím mít pořád problémy, a už jsem věděl, že situaci ještě přihorším, když něco řeknu, ale můj mozek už začal jednat bez mého názoru na věc a věděl jsem, že už ho nezastavím.
„Vážený pane,“ řekl jsem, „přesně takhle na mě řvali policajti v socialismu a to je taky důvod, proč jsem odešel.“
„A co vám řekli?“
„Dali mi facku.“
„Já vám facku dávat nebudu.“
„To sem rád.“
Jako by náhle změknul a trochu zjihnul.
„My budeme pokračovat, co ty důvody?“
Řekl jsem mu důvody a on si je ťukal a ťukal a pomaloučku zpříjemňoval tón řeči a najednou se zeptal.
„Nejste vy syn toho Kohota Václava?“
Okamžitě mi došlo, že myslí Pavla, a jako bych mu v té chvíli odpustil, že se ke mně choval jako dobytek, a nepoužil jsem to proti němu a neřekl mu, že je neuvěřitelně pozornej, když si všiml, že jsem syn Václava Kohouta, když to tam má napsaný na začátku toho lejstra, co tak pilně vyťukává, jak bych to s chutí řekl českému policajtovi.
Místo toho jsem řekl: „Myslíte toho Pavla Kohouta?“ A vzpomněl jsem si, jak jsem před odchodem z Čech musel jít na rakouské velvyslanectví a jak vytáhli z trezoru obrovský fascikl a listovali v něm a říkali, že už jsem přece o přistěhování do Rakouska požádal, až jsem si všimnul, že na deskách není Milan, ale Pavel, a taktně je upozornil a oni honem ten fascikl schovali, jako kdyby neexistoval a založili mi nový, útloučký.
„Tak to není můj otec a jsem tomu rád,“ řekl jsem.
Danoušku, ten ras se na mě najednou usmál a řekl: „To dobře a dete.“
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: .
