Teď prošel Senátem zákon vůči propagaci komunistických symbolů. Připomeňme si, co vlastně ten srp a kladívko na rudém podkladu znamenají?
Je to symbol dvou klíčových profesí, jejichž zájmy my komunisté hájíme. Tedy dělníků, to je to kladivo, a rolníkům patří srp. To je samozřejmě z dob, kdy ještě nebyly kombajny a moderní technika. Proto tato symbolika, která dnes někomu bude připadat archaická.
To mi nezní zrovna škodlivě pro společnost, aby se to muselo zakazovat. Může to nějak souviset s dnešním trendem liberalismu opovrhovat lidmi, kteří mají řemeslné vzdělání, a dělnickými profesemi jako takovými? Tento pocit v Česku vytváří svou komunikací současná vláda spolu s jí nakloněnými mainstreamovými médii, influencery a aktivisty. Často pracující lidi titulují jako dezoláty...
To, že dnešní takzvané politické elity opovrhují normálními lidmi, kteří se živí prací fyzickou, manuální, o tom není pochyb. Jejich hlavní problém ale tkví v tom, že ty elity, na co sáhnou, to pokazí. Je to nejhorší vláda v dějinách, to říkají i významní pravicoví politici.
A já si troufnu tvrdit, že dokonce celé to období za posledních zhruba 35 let je v podstatě jedním velkým fiaskem. Když pominu některé detaily, které jsou nesporně lepší, jako třeba fasády domů jsou hezčí, je více krásných restaurací v Praze a mohl bych vyjmenovat další věci. Vezmete-li si ale v úvahu klíčové parametry, jako je naše ekonomická suverenita nebo co se stalo s existenčními podmínkami milionů lidí, tak už to tak dobře nevypadá.
Teď v Praze na Chodově, což je mezi takzvanými králíkárnami, jak sídlištím říkával jistý absurdní dramatik, se prodává byt o osmi čtverečních metrech za dva miliony korun. Ten byt nemá ani koupelnu. Jestli toto je nějaký průlom do lepší budoucnosti, tak já nevím.
A abych se vrátil k vaší otázce. Těm, kdo mají toto všechno na svědomí, zoufale vadí síla, která by měla správně představovat skutečnou alternativu takto pomateným a degenerujícím poměrům. Proto útočí na symboly hnutí, které svůj cíl spatřuje za hranicemi kapitalismu.
V Británii tyto symboly mohou být stále používány. Byť tam byla před šesti lety velká snaha zastavit v rámci levicové Labour Party část komunistického křídla kolem charismatického vůdce Jeremyho Corbyna. Tenkrát na něj česká média vytáhla kauzu, že spolupracoval s StB. V Česku to nikoho moc nezajímalo, ale britská média se toho chopila a tam to pomohlo sebrat Labour Party pod jeho vedením dost preferencí. Pak Český rozhlas vypátral, že to tak nebylo a uvedli to na pravou míru, ale to už britská média nepřebrala. A i to pomohlo takto řízeně přes Česko ovlivnit, utlumit vzestup skutečného socialismu v Británii. Vzpomínáte na tu kauzu?
Samozřejmě. Tak za prvé, britští členové Labour Party měli ještě donedávna v členském průkazu větu o tom, že jejich cílem je znárodnění průmyslu. Jeremy Corbyn byl do značně míry ten tradiční labourista, socialista, z dob před Tonym Blairem a těmito chlapci, kteří už to brali spíše marketingově než poctivě levicově.
Jeremy Corbyn je člověk, který si zaslouží respekt a úctu. Když uvěznili v Británii australského aktivistu Juliana Assange, tak za ním chodil do vězení. Považuji za velkou ztrátu to, že se mu v těch volbách nebo před nimi nepodařilo zaujmout jasné stanovisko k Evropské unii a politice, které by odpovídalo většinovému názoru pracujících a neprivilegovaných vrstev ve Velké Británii. A zřejmě to byla příčina, že nakonec dopadli, jak dopadli. Je to velká škoda, protože on byl najednou velkou změnou a byl velmi oblíbený především u mladých lidí.
Když ho srovnáte s dnešním lídrem Labour Party a premiérem Keirem Starmerem, tak ten přece není lidový politik, který by hájil neprivilegované vrstvy, ten hájí úplně něco jiného.
Keir Starmer je typický představitel establishmentu, který je v podstatě proti lidem, to už i jeho vlastní levice říká a varuje. Mimochodem, je to nejméně oblíbený britský premiér všech dob.
Ptala jste se, jak se tady vyrobila ta kauza na Jeremyho Corbyna. U nás, víte, je vždycky taková skupinka aktivistických šplhounů, kteří se takhle pokusili podepsat ještě na Billu Clintonovi. Ten, když se schylovalo k tomu, že bude prezidentem nebo že se tím už téměř měl stát, tak tady se našla hrstka jakýchsi důstojníků tajných služeb a aktivistických novinářů, a ti vytvořili legendu, že když sem zavítal Bill Clinton jako mladý chlapík, tak byl agentem komunistické rozvědky či co. Pak z toho samozřejmě museli s ostudou vycouvat.
Takže u nás jsou takoví chytráci čas od času, a oni se chtějí předvést svým zahraničním protektorům nějakou takovou kauzu. Jsem rád, že to s Jeremy Corbynem dopadlo tak, jak to dopadlo. Nemohlo to dopadnout jinak.
Oni s tím nepřestali a už bez české asistence na něj tlačili, takže byl vyšachován, i jeho iniciativa Peace and Justice byla vykostěna a v podstatě odsunuta z veřejného prostoru. Ovšem jen dočasně. Ta iniciativa se týkala dalších témat – Palestiny, později i rusko-ukrajinského konfliktu či právě osvobození Juliana Assange. V Česku ji převzal Matěj Stropnický a lidé ji pak podepisovali jako Mír a spravedlnost za ukončení války na Ukrajině. Tato iniciativa pomohla rozjet ve světě propalestinské hnutí, které pak po 7. říjnu 2023 eskalovalo a sílilo tak, jak jej známe dnes. Ve světě je více dáván důraz na Izraelsko-palestinský, dnes i íránský konflikt, než na rusko-ukrajinský. Opačně než v Česku. A proč tomu tady, podle vás, byla dávána tak malá důležitost, dokud všechny nevyděsilo, když se Izrael rozhodl jít do otevřeného konfliktu s Íránem?
Máme u nás v ČR v čele politické elity, lidi, kteří spatřují svoji roli v tom, že neustále hledají nějakého zahraničního protektora. Soutěží o přízeň vlivových struktur některých západních států a vědí, že absolutní podpora Izraele je priorita a že je třeba mu prostě políbit prsten. Tak to dělají. To samé platí o aktivitě většiny novinářů, kteří chtějí pracovat v mainstreamových médiích.
Takže veřejné mínění je permanentně masírováno propagandou, která věci staví z nohou na hlavu, dělá z Izraele pomalu i dneska chudáka v situaci, kdy v Gaze jsou desetitisíce mrtvých včetně dětí. Prostě masakr.
Snaha vystěhovat lidi někam, vyhnat je do zahraničí, a osud Palestinců se jim jeví, jako že o tom ani není třeba moc mluvit, protože kdyby se o tom mluvilo víc, tak je to nastavení zrcadla prolhanosti a zvrácenosti tohoto přístupu. Palestinci skutečně 7. října zaútočili. Nikdo to nezpochybňuje, a já osobně samozřejmě nesouhlasím s teroristickými metodami. Na druhou stranu, proč dochází až k takovým excesům? No, protože ten národ je permanentně udržován v jakémsi ghettu, v apartheidu.
Jsem rád, že jsem v přátelském vztahu s několika významnými židovskými intelektuály, což je nejlepší zdroj kritiky politiky Státu Izrael, například s Jeffreym Sachsem, což je původem etnický židovský intelektuál, profesor Kolumbijské univerzity, poradce generálního tajemníka OSN. A ti velmi ostře kritizují izraelskou politiku vůči Palestincům.
Takže to není tak, že by někdo z nás trpěl nějakým antisemitismem. To ani náhodou. Antisemitismus i každý jiný šovinismus se mi hnusí. Nikdy bych nevypustil jedinou větu tímto směrem. Ale chápat to jako závazek, že mám přitakávat všemu, co udělá Stát Izrael, to ani náhodou. A ten se bohužel díky Netanyahuovi a dalším tlačí do role, která se mu může jednou strašlivě vymstít. Dokonce se obávám, že mohou nastat nějaké vlny antisemitismu, takového spontánního, možná i násilného. A sami Židé budou říkat, proboha, jak je to možné?
Co byste tedy radil Židům? Nemají to lehké. Antisemitismus v Evropě v minulých stoletích sílil a nakonec vedle řady pogromů vygradoval do holokaustu během druhé světové války. Mnoho Židů už před ní odjíždělo do Palestiny budovat státní útvar Izrael, který mají dle Tóry určen, a kde by nikomu nevadili, a po válce se řada zemí shodla, že se tam mohou uchýlit a užívat ho. Na druhou stranu, už to tam mezitím osídlili Arabové, Palestinci, kterým Izrael postupně zmenšuje území, kde mohou být. Židé na svou zemi mají právo, také si prožili své. Palestinci tam jsou doma též. Je to velmi složitá situace. Co s tím?
Teď budu mluvit z pozice člověka, jehož političtí předchůdci velmi pomohli vzniku Státu Izrael. Československo Izraeli velmi pomohlo v době, kdy byl předsedou vlády komunista Klement Gottwald, významnou roli sehrál ministr zahraničí Jan Masaryk.
Sovětský svaz byl klíčovou mocností, která se zasloužila o vznik Státu Izrael. Čili stavět to nějak proti nám komunistům, že kde jsme v tu dobu byli? Ne, my jsme naopak – my, tím myslím své politické předchůdce – jsme byli na straně toho, aby Židé dostali příležitost vytvořit si svůj stát v Palestině, odkud historicky pocházeli. Existují rezoluce Organizace spojených národů, které velmi civilizovaně a rozumně řeší to soužití původních obyvatel.
Mělo to pádné důvody, zejména v zemích, kde antisemitismus žel nebyl jenom nacistickou politikou, ale byl poměrně rozšířen mezi veřejností. Všimněte si, že mezi izraelskými politiky významnou, řekl bych, součást, představují ti, kdo přišli z Polska.
Já tím nechci urazit Poláky, že by všichni byli antisemité. Nicméně ten takzvaný lidový nový antisemitismus, což je to hrozný pojem, ten se v Polsku vyskytoval poměrně masivně. A představte si lidi, kteří třeba byli v koncentračním táboře a přežili to a vrátili se do Polska, a zjistili, že narážejí na hradbu určité animozity, poměrně časté a masové. Ti měli o to pádnější důvod se stěhovat někam jinam.
Co se stalo tak zásadního, co změnilo vztah Rusů, tehdy Sovětského svazu, k Izraeli?
Došlo ke zvratu. Izrael se stal součástí širší hry, která byla namířena proti tehdejšímu politickému Východu a proti národně osvobozeneckému hnutí třetího světa, a Izrael se dostal do pozice, v níž je dneska.
Bylo mnoho pokusů to nějak napravit, ale oni sami si zabili třeba i Jicchaka Rabina, tedy nějaký pravicový radikál ho zabil. Poté, co Rabin se dohodl s Jásirem Arafatem. A dnes je to na mrtvém bodě. A teď máme takové názory, jako že by měl zůstat jediný Stát Izrael, že tam možná budou tolerovat nějakého Araba nebo Palestince.
PhDr. Josef Skála, CSc.
Mimochodem, Izraelci byli dost zklamaní tím, že je Ukrajinci hodili přes palubu. Izrael byl ze začátku rusko-ukrajinského konfliktu neutrální. Nakonec se přidali na stranu Ukrajiny a pomáhali jí. Když se vyeskaloval konflikt v pásmu Gazy, Ukrajina od nich dala ruce pryč. V OSN buď se zdržovala hlasování, nebo začala vystupovala proti nim. A Izraelci byli najednou zaražení, protože se domnívali, zřejmě, že když Ukrajině pomáhají, tak ona bude také stát za nimi. Ale ne. Jak si to vysvětlujete?
Izraelci nebo Izrael není jediný, kdo se ocitá v té pozici. Všimněte si, že onen muž zvaný Zelenskyj – jak říkají Rusové „prezident po expiraci“ – má takový dojem, že si může dupnout a že každý mu musí dát cokoli. Protože on to prostě chce. Vždyť i americký prezident Trump se několikrát vyjádřil tak, že už toho má plné zuby, že Zelenskyj je nejlepší obchodník, jenž vždycky odjede s kufrem peněz. Navíc ty peníze končí mnohdy úplně jinde než na Ukrajině a ne k řešení klíčových priorit, které ta země má.
Velmi jsem se radoval z toho, že Izrael dokázal zachovávat poměrně dlouho skutečně jakousi neutrální pozici. A myslím si, že to bylo i tím, že ruské vedení, jmenovitě lidé jako prezident Putin a ministr zahraničí Lavrov, se vždycky snažili mít velmi korektní, férový vztah ke Státu Izrael a celkově k židovské komunitě po světě, což je správně. Nejen proto, že to je vlivná komunita, ale prostě proto, že to tak má být.
No a pak se ukázalo, že Netanyahu a jeho lidé začali za zády nás všech a světového společenství cpát na Ukrajinu zbraně. Rusové o tom stále mlčeli, ale pak to došlo tak daleko, že se mezi nimi vyhrotil dokonce takový zvláštní jako vztah až v podstatě konfliktní. Je to o to pikantnější, že jak známo, Volodymyr Zelenskyj je sám židovské krve. Navíc má velmi tolerantní vztah k neonacismu. Jednou, až se tomu budou historici věnovat, to bude zajímavá mozaika.
Jeden rabín z Izraele řekl o těchto Židech, že mají sebezničující sklony. Zajímavé je téma vnitrožidovských vztahů ve složitých situacích.
Když tady před sto lety například gradovalo nacistické nebezpečí, tak se mezi některými židovskými komunitami a osobami někdy vyvíjely vztahy, které byste možná neočekávala. Ale tím nechci, proboha, dát za pravdu Hitlerovi. To ani náhodou. Ale je to problém, který třeba pomůže s řešením ukrajinského i jiných problémů, protože když se tihle dva hádají (Netanyahu a Zelenskyj), tak myslím, že to není na škodu.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasoval 1 čtenář)
Souhlasíte s Josefem Skálou?
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Jane Frank
