Působil jste v minulosti jako velvyslanec v Rusku a na Ukrajině, což jsou dvě země, na které má mainstream zcela odlišný pohled. V čem se nejvíce lišila a v čem naopak podobala diplomatická služba v Moskvě a Kyjevě?

Vzpomínám-li na tyto své mise zpětně, asi největší (a téměř symbolický) kontrast byl v podobě našich zastupitelských úřadů. Ten moskevský je dodnes největším a nejhonosnějším velvyslanectvím České republiky vůbec. Postavili ho ve stylu socialistického baroka v padesátých letech, reprezentační prostory připomínají zámek, dokonce je vyzdobili vázami a obrazy ze zámků tenkrát přivezenými. Při dělení federace nám v Moskvě připadlo velvyslanectví, Slovensku budovy obchodního zastoupení.

V Kyjevě mělo Československo generální konzulát, jehož rozdělení dopadlo tak, že Slovenské republice připadla hlavní budova, České republice dvorek a technické zázemí. Kancelář velvyslance byla v původním dětském pokoji hospodáře konzulátu. Ukrajinský přístup k našim snahám o přestěhování do důstojnějších prostor byl a je natolik specifický, že se to za 28 let nepodařilo. A to celou dobu ukrajinská vláda považovala Českou republiku za přátelskou zemi.

Ukrajinská byrokracie v běžných provozních záležitostech překonávala i ruskou, situaci komplikovaly i poměry na kyjevské radnici, což naštěstí vyřešily volby. Při diplomatických jednáních o přípravách návštěvy premiéra Topolánka jsem záhy přišel na to, že musím napřed jednat s jednotlivými oligarchy, teprve potom s úřady. Při řešení plynové krize v roce 2009 (což je příběh téměř na román) jsem zjistil, že v tamních poměrech může náměstek ministra řídit místopředsedu vlády. Tak se projevuje oligarchizace politiky v praxi.