Teď zbývá ještě poslat do Venezuely komando CIA... Štěpán Kotrba vyvrací zásadní omyly hlavního názorového proudu

10.02.2019 7:36

ROZHOVOR V prvním dílu rozhovoru rozebral analytik Štěpán Kotrba celoamerické souvislosti současného dění ve Venezuele. Dozvěděli jsme se o roli USA, Brazílie a dalších mocností regionu. Ve druhé části se zaměříme přímo na zemi, která má v posledních dnech dva prezidenty: Nicoláse Madura, který stále ovládá státní aparát, a Juana Guaidóa, kterého uznalo větší množství zemí mezinárodního společenství včetně ČR. Pro pochopení souvislostí je ale třeba jít více do historie, až k úspěchu revolučního hnutí Madurova předchůdce Huga Cháveze.

Teď zbývá ještě poslat do Venezuely komando CIA... Štěpán Kotrba vyvrací zásadní omyly hlavního názorového proudu
Foto: Archiv
Popisek: Venezuela

V minulém díle jsme rozebrali celoamerický kontext současného dění ve Venezuele. Teď pojďme přímo do Venezuely. Ta se stala velmi sledovanou po nástupu otevřeně levicového prezidenta Huga Cháveze v roce 1998. Co vedlo k tomu, že se ve Venezuele prosadil právě tento výrazně levicový politik?

Anketa

Udělal Zeman dobře, když blahopřál Juanu Guaidóovi k převzetí úřadu prezidenta Venezuely?

hlasovalo: 14847 lidí

V devadesátých letech se Venezuela ocitla v prodloužené hospodářské krizi, která byla způsobena především poklesem cen ropy a železné rudy, hlavního exportního zboží země, a doprovázeného devalvací národní měny. Situaci zhoršila politická krize způsobená jak hospodářskou recesí, tak poklesem životní úrovně, stejně jako četnými korupčními skandály. HDP na obyvatele v roce 1998 poklesl na úroveň roku 1963, což představuje jen třetinu nejvyšší úrovně roku 1978; kupní síla průměrné mzdy byla také jedna třetina úrovně 1978.

Krize důvěry v politické instituce počátkem devadesátých let způsobila obecnou nespokojenost, která způsobila rozčarování ozbrojených sil, což vedlo ke dvěma po sobě jdoucím pokusům svrhnout vládu Andrese Pereze. Jeden z nich, 4. února 1992, vykonala skupina mladších důstojníků pod vedením podplukovníka Huga Cháveze. Neúspěšně. Puč skončil 12 hodin poté, co začal. Budoucí 61. prezident Venezuely ve své kariéře pokračoval založením Bolívarovského revolučního hnutí:slogany pro jihoamerickou levici typické, hesla proti korupci a chudobě, program socialismus. Voleb se ale Chávez nejdříve nechtěl vůbec účastnit, protože tvrdil, že jejich výsledky byly dopředu určeny a samotné hlasování slouží pouze k legitimizaci zavedeného kapitalistického řádu. Nakonec v roce 1997 jeho Hnutí za pátou republiku šlo do voleb s počáteční pouze 8% podporou.

Chávezův mítink v roce 1995:

Kampaň prezidentských voleb v roce 1998 ve Venezuele ukázala, že voliči nedůvěřují stranám, upřednostňují nezávislé kandidáty. Průzkumy ukázaly, že nejpopulárnějším kandidátem na prezidenta je bývalá královna krásy Irene Sáez, Miss Universe 1981 a starostka bohaté čtvrti Caracasu, Chacao… Bylo pro ni připraveno hlasovat téměř 70 % respondentů. Za půl roku ale její rating klesl na 15 %. V září 1997 bylo pro podplukovníka a politologa Cháveze připraveno hlasovat jen 5 % respondentů, na konci února 1998 více než 10 %, v květnu 30 % a v srpnu již 39 %. Chávez slíbil, že odstraní starý politický systém a zajistí účast nezávislých a nových stran na moci. Za druhé slíbil ukončit korupci. Za třetí slíbil, že odstraní ve Venezuele chudobu. Připravil návrh programu, který byl z velké části založen na jeho interpretaci bolívarianismu. Cílil na dělnickou třídu a chudé. Nakonec s podporou   levicových stran (Hnutí za socialismus , Lidové volební hnutí , Komunistická strana Venezuely, Vlast pro všechny) vyhrál s 56,20 % a v 17 z 23 států. Volby 1998 tak ukončily čtyřicetiletou dominanci dvou stran na politické scéně. Po svém zvolení zahájil Chavez ústavní reformu, která skončila přijetím nové ústavy v referendu v prosinci 1999. Od té doby je tato země známá jako Bolívarovská republika Venezuela. Po Chavezově vítězství v roce 1998 opozice prohrávala 17 let v řadě prezidentských i parlamentních voleb.

Volby v roce 1998 byly první, při kterých se použila poprvé na světě   automatizovaná hlasovací soustava, která byla „jednotnou integrovanou elektronickou sítí, která měla během několika minut vysílat výsledky z volebních místností do ústředí“. Sledovali je proto napjatě pověření zástupci Organizace amerických států, Evropské unie, Carter Center a Mezinárodního republikánského institutu. Oznámení výsledků trvalo pouze 2,5 hodiny od uzavření volebních místností. Poražení kandidáti připustili porážku o několik hodin později.

První vystoupení čerstvě zvopeného prezidenta Cháveze:

Nicméně volby v roce 2000 podle nové, „své“ ústavy vyhrál opět stejně s necelými  60 % hlasů, v parlamentní části voleb získalo jeho Hnutí za pátou republiku 92 ze 165 křesel a kandidáti vládnoucí strany s podporou svých spojenců v koalici Vlasteneckého pólu vyhráli volby guvernérů ve 14 státech z 23. 

Opozice reagovala, v roce 2004 zorganizovala referendum o odvolání prezidenta Huga Cháveze. 58 % (s účastí přibližně 70 %) bylo proti. V regionálních volbách v tomtéž roce získalo jeho Hnutí za pátou republiku 37,32 % voličů, což zajistilo vítězství strany ve volbách guvernérů v 19 státech z 22 a ve volbách starostů v 194 obcích z 332. V roce 2005 se konaly pravidelné parlamentní volby, pět předních opozičních stran se voleb odmítlo účastnit a obvinilo úřady, že se připravují na padělání výsledků. Výsledkem byla účast 25 % a pro Cháveze  zisk 70 % všech míst v Národním shromáždění a všechna zbývající místa získaly spojenecké strany. Dvoutřetinový zisk umožnil změnit ústavu bez podpory jiných politických stran. Hnutí za pátou republiku navíc získalo 89 % hlasů ve volbách do latinskoamerického a andského parlamentu. Pak Chávez hnutí začlenil do Sjednocené socialistické strany Venezuely. Výsledkem je největší levicové  hnutí na západní polokouli s až 7 miliony členů. V roce 2012 zvítězila ve 20 z 23 států.

Stejně jako ruský politik Gennadij Zjuganov si ani já nemyslím, že by Chávezova rakovina a následná smrt byla ryze dílem náhody. Příčinou bylo dle mého názoru  Chávezovo politické charisma, „socialismus pro 21. století“ a volební výsledky.

Slogan Socialismus  21. století“  je převzat z knihy německého sociologa a politického analytika Heinze Dietericha Steffana, která vyšla v roce 1996 s podtitulem „Ekonomika, společnost a demokracie po globálním kapitalismu“. V ní vysvětluje teoretickou základnu nového socialismu, který měl mít  nejpraktičtější uplatnění v revolučním procesu ve Venezuele a v menším rozsahu v Bolívii a Ekvádoru. Dieterich byl poradcem venezuelské vlády. Ve spolupráci s Noamem Chomskym napsal také knihu „Latinská Amerika: od kolonizace po globalizaci“.

Dieterich navrhuje pro socialismus 21. století výstavbu čtyř hlavních pilířů:

  • Ekonomika rovnocennosti, která by měla být založena na marxistické pracovní teorii hodnoty a která je demokraticky určována těmi, kteří přímo vytvářejí hodnotu místo ekonomických principů trhu;
  • Demokracie většiny, která využívá referend o řešení důležitých otázek, které mají vliv na celou společnost;
  • Primární demokracie založená na demokratických státních institucích jako legitimních představitelích společných zájmů většiny občanů s odpovídající ochranou práv menšin;
  • Kritický a odpovědný subjekt, racionální, eticky a esteticky nezávislý občan.

Tyto instituty nového historického projektu se mají opírat o základní pilíře skutečné demokracie, regionální spolupráci (vytváření „regionálních bloků veřejné moci“) a práva pracovníků.

Dieterichova práce vychází ze základní teze, že neexistuje ani kapitalismus, ani socialismus. Dosud bylo naléhavé problémy lidstva, jako je chudoba, hlad, vykořisťování, útlak, ničení přírodních zdrojů a skutečná účast na demokracii, možné vyřešit. Jako řešení navrhuje „nový historický projekt“ resp. „další stupeň vývoje zastupitelské demokracie“, nazývaný dříve „participativní demokracie“. Problémem participace ovšem je, že občané rádi participují na úspěších a ziscích, nechtějí ale participovat na ztrátách. Příkladem je nyní právě Venezuela, odkud prchá nejen střední třída. Individuální strategie sobectví v době nedostatku převážila nad kolektivní.

Chávez se při formulacích o bolívariánství odvolával na křesťanství a výklad evangelia v duchu teologie osvobození. Zdůrazňuje roli Ježíše jako osvoboditele společnosti jako komunity, a nejenom spasitele každého člověka jako jednotlivce, který předurčil společenskou činnost křesťanů za účelem ochrany sociální spravedlnosti.

O Venezuele za prezidentů Cháveze a Madura byly ve světovém zpravodajství slyšet obvykle děsuplné zprávy líčící tamní hlad, prázdné obchody a humanitární katastrofu. Jaká byla skutečná ekonomická realita země za levicových prezidentů?

Rozporuplná jako v celé Latinské Americe. Na jedné straně prázdné obchody, hlad a leckde ještě částečná negramotnost, na straně druhé bohatství i tam, kde byste ho nečekali. Chávez se orientoval na programy pro ty chudé. Snažil se poctivě splnit své předvolební sliby. Snažil se realizovat svůj romantický sen o socialismu. Nicméně když přišel k moci, vyplýtval zbytek života na hašení sociálních požárů. Na socialismus nezbyl čas.

Chávezova verze bolívarianismu, i když čerpala z Bolívarových ideálů, navazovala na marxistického historika Federica Brito Figueroa. Chávez byl také na počátku svého života ovlivněn hispánskou americkou tradicí družstevnictví, realizovanou kolumbijským liberálem Jorge Eliécerem Gaitánem, kubánskými revolucionáři Fidelem Castrem a Che Guevarou či chilským prezidentem Salvadorem Allendem. Mezi další klíčové vlivy na Chávezovu politickou filozofii patří vůdce federalistů Ezequiel Zamora a mentor Simona Bolivara  Simón Rodríguez .

V roce 2000 vytvořil Chávez Plan Bolivar 2000, první bolívariánskou misi. Plán zahrnoval účast přibližně 40 000 venezuelských vojáků na opatřeních ke zmírnění chudoby, včetně masových očkování, distribuce potravin v slumech a školách. Nicméně program ovlivnilo několik skandálů, když vůči generálům účastnícím se programu byla formulována obvinění z korupce a odcizení významné částky peněz.

„PLÁN BOLÍVAR 2000“: PROGRAM HUGA CHÁVEZE, VYHLÁŠENÝ PO JEHO NÁSTUPU DO FUNKCE

Cílem další mise, Barrio Adentro, bylo vybudovat od základů komplexní státní zdravotní péči, zubní péči a sportovní trénink, do té doby nedostupný nižším vrstvám společnosti, poskytovaný zdarma. Když se Hugo Chávez stal prezidentem v roce 1999, usiloval o zavedení principů sociální medicíny, počínaje jejich začleněním do nové venezuelské ústavy z roku 1999, v článcích 83–85 hlavy III. Tyto články zakotvují bezplatnou a vysoce kvalitní zdravotní péči jako lidské právo zaručené všem venezuelským občanům a výslovně zakazují její privatizaci. Během mise byly postaveny tisíce zdravotních středisek, desítky nemocnic. Byl to pokus dát kvalitní, „holistickou“ „sociální“ medicínu všem občanům země. Podobné projekty v Latinské Americe budovali jak Salvador Allende v Chile v časných sedmdesátých letech, tak Tabaré Vázquez v Uruguay od roku 2005. Ale… Program se opožďoval tou měrou, jak nepříznivě se vyvíjela ekonomika. Z plánovaných 8 500 středisek první vlny bylo do roku 2007 postaveno 2 708 budov a dalších 3 284 bylo ve výstavbě. V roce 2006 zaměstnávaly fungující kliniky 31 439 odborníků, techniků a lékařských specialistů, z toho 3 556 kubánských lékařů a 1 234 venezuelských lékařů. V červenci 2007 ale tvrdil předseda Venezuelské federace medicíny Douglas Leon Natera, že až 70 % klinik přestalo pracovat nebo bylo ponecháno nedokončeno. Informaci samozřejmě nelze nezávisle ověřit, Venezuelská federace medicíny je zásadně proti misi, protože „klasické“ medicíně vznikla „nekalá“ konkurence. V roce 2014 vláda oznámila, že bylo vytvořeno více než 10 000 klinik. V prosinci 2014 ale bylo podle odhadů Chávezových protivníků 80 % podniků Barrio Adentro ve Venezuele opuštěno a většina kubánských lékařů opustila zemi, neboť Kuba nedostávala za poskytnuté lékaře od venezuelské vlády slíbenou protihodnotu – ropu. USA vytvořily program lákající kubánské i venezuelské lékaře k emigraci. Venezuelská lékařská federace byla od počátku v opozici vůči projektu, intenzivně lobbovala proti použití kubánských lékařů v misi Barrio Adentro a byla v právním sporu s Chávezovou vládou o legitimitě licencí a praxe kubánských lékařů. Generální inspektorát republiky ovládaný opozicí v roce 2014 „zjistil vážné nesrovnalosti v procesu oprav, modernizace a rozšíření osmi národních nemocnic“.

Pravdou je, že od roku 1998 do roku 2007 klesla míra úmrtnosti dětí ve Venezuele z 21,3 na 13 na 1000 registrovaných porodů. V letech 2004 a 2005 poskytl Barrio Adentro 150 milionů konzultací, což je čtyřikrát více než konvenční ambulantní síť; 40 % z nich bylo domácí návštěvy.

Mise Alimentación či Mercal vyvíjí úsilí, aby bylo zajištěno, že zranitelné osoby (děti, starší osoby atd.) obdrží alespoň dvě jídla denně. Poskytuje dotované potraviny a základní zboží prostřednictvím celostátního řetězce obchodů. V roce 2010 bylo uvedeno, že společnost má 16 600 odbytišť, a to od obchodů v ulicích až po rozsáhlá skladiště, kromě 6000 kuchyní vařících polévky. Rozdělily 4 543  tun potravin denně. Mercal zaměstnával 85 000 pracovníků. Jídelní programy Mercal využívalo přibližně 11 z 31 milionů Venezuelanů.

Mise Milagro se zabývala zjištěným deficitem oftalmologické péče – operativní odstraňování šedého zákalu a léčbu dalších  očních onemocnění.

Cílem misí Habitat je vybudovat tisíce nových bytů pro chudé, které odpovídají moderním standardům urbanizace. Chavez slíbil, že v roce 2006 vybuduje 150 000 domů, avšak v první polovině roku dokončil pouze 24 procent tohoto čísla a postavil 35 000 domácností.

V rámci mise Robinson dobrovolníci vyučují gramotnost miliony dospělých občanů Venezuely. Program je vojensko-civilní. Když dobrovolníci cestují do vzdálených částí země, jsou doprovázeni armádou. Výlety do vzdálených částí země jsou nezbytné, aby i lidé v těchto regionech měli základní školní vzdělání. V roce 2005 se už Venezuela prohlašovala za „území bez negramotnosti“ a vykazovala míru gramotnosti  99 procent.

Mise Ribas poskytuje stipendia na středoškolské vzdělání pěti milionů chudých studentů.

Mise Sucre poskytuje bezplatné a pokračující vyšší (vysokoškolské a postgraduální) tříleté vzdělání pro dva miliony dospělých, ekonomicky vyloučených Venezuelanů.   

Mise Guaicaipuro usiluje o obnovení komunálních pozemků a lidských práv  četných domorodých komunit ve Venezuele. Vykupuje pozemky.

Mise Identidad poskytuje venezuelské národní průkazy totožnosti pro usnadnění přístupu k sociálním službám.

Mise Miranda vytváří vojenskou zálohu složenou z obyčejných venezuelských občanů, kteří dostali celkem 100 tisíc samopalů AK-103 k obraně území v případě invaze. Armáda tvrdí, že rezervistů  je dnes 85 tisíc. Uvidíme zanedlouho, kolik jich je.

Mise Piar usiluje o zlepšení kvality života drobných horníků.

Mise Vuelta al Campo (Návrat do přírody) usiluje o podporu chudých a nezaměstnaných městských Venezuelů, aby se ochotně vrátili na venkov. Země je i přes své obrovské plochy velmi úrodné půdy a orné půdy čistým dovozcem potravin. Existují tři typy pozemků, které mohou být distribuovány v rámci programu: vládní půda, pozemky, které jsou nárokovány soukromými vlastníky, ale jejichž nároky vláda zpochybňuje, a nedostatečně využívaná soukromá půda.

Mise Zamora slouží k provádění pozemkových reforem včetně přerozdělování ve venezuelském zemědělství.

Mise Vuelvan Caras zdůrazňuje zejména zapojení tradičně marginalizovaných nebo vyloučených venezuelských sociálních a ekonomických odvětví, včetně těch, která se účastní významné „neformální“ ekonomiky.

Všechny tyto mise byly velmi rychlou a radikální změnou společenského pořádku a přesunem obrovské ekonomické pozornosti státu na ty nejchudší ve snaze dosáhnout viditelného a komunitami ocenitelného pokroku v co nejkratším čase. Ukázat všem, že to jde, když se chce. Ukázat všem, že stát je pro ně, že je to jejich stát. Logické je, že všechny tyto mise, přesměrovávající významné státní prostředky, čelily od počátku bojkotu profesních elit (důstojníci, státní správa, lékaři, učitelé „klasických“ škol), privátních médií a pravicové opozice, kterou Chávezův režim nechával kupodivu bez povšimnutí. Pravděpodobně čelily i významným pokusům o rozkrádání prostředků. Je to s podivem, ale venezuelskému socialismu opozice ani korupčníci, dýchající mu na záda a škodící na každém kroku, neuškodili.

Od samého počátku své vlády Chávez čelil silné opozici, zejména z nejbohatších segmentů společnosti a soukromých médií. Počáteční lhostejnost či sympatie středních vrstev se také změnila v antipatii, neboť většina sociálních investic střední třídu míjela. V dubnu 2002 se opozice pokusila o uchopení moci prostřednictvím převratu a jmenovala prozatímní vládu vedenou Pedrem Carmonou; avšak okamžitý útok Chávezových stoupenců vedl k jeho pádu (přívrženci Cháveze obviňují CIA, že aktivně podporovala převrat, což USA neustále popíraly). Po porážce puče uspořádala opozice na přelomu let 2002 a 2003 generální stávku. Chávez přežil. V srpnu 2004 poté, co opozice shromáždila potřebný počet podpisů v souladu s ústavou, bylo uspořádáno všeobecné referendum o vyloučení prezidenta z moci. Chávez však získal na svou podporu 59 % hlasů a prezidentem zůstal. Ten boj o podobu Venezuely byl permanentní – od prvního okamžiku bolívarovské vlády. Socialismus pro 21. století smetla až dohoda vlády USA se Saúdy na snížení ceny ropy, která měla poškodit Rusko. Venezuela a částečně i na venezuelské ropě závislá Kuba byly „kolaterálním efektem“. Zisk ropného průmyslu, který měl být utracen v   „sociálním inženýrství“, ropa najednou nedokázala zajistit. Sen o jihoamerickém socialismu dostával vážné trhliny.  

Co všechno se změnilo, když v roce 2013 zemřel prezident Chávez a nahradil jej jeho ministr Nicolás Maduro?

Změnily se vnější i vnitřní podmínky existence země, změnila se ekonomika i politické prostředí. Demokrata v čele USA nahradil všehoschopný alt-right republikán. V řadě zemí EU vystřídala socialisty pravice.

Z mezinárodního sdružení BRICS se Evropská unie nestala. Ani RVHP. Lulovi ani Dilmě v jejich politickém boji nikdo nepomohl. Oni sobě navzájem také ne. Bilaterální vztahy mezi státy BRICS byly doposud spíše žádné. Platební systém BRICS se buduje teprve pod tlakem amerických a západoevropských embarg vůči Rusku a Číně, z projektů fungují spíše ruské a čínské. O Brazílii není vidu ani slechu. Čína jedná imperiálně sobecky, Rusko také.

Stejně tak sobecké  jsou ostatní jihoamerické kolektivní organizace – Organizace amerických států, Amazonský pakt, Latinskoamerické integrační asociace či Mercosur.

Nízké ceny ropy okolo 30 USD za barel zlikvidovaly možnost dostát slibům, realizovatelných pouze za cen ropy okolo 120 USD za barel. Vysvětlujte pak prostým, mnohdy negramotným  Venezuelanům, že zpoždění výstavby jejich nemocnice zavinili kdesi v Saúdské Arábii. Vysvětlete jim, že ani kubánský lékař nechce pracovat, když nedostane mzdu. Ti kubánští lékaři, kteří emigrovali, do amerických médií mluvili o otroctví.

Podrobněji jsem o cenách ropy a jejich vlivu na ekonomiku psal ZDE. Zopakuji pouze, že surová ropa a produkty z ní představují více jak 93 % venezuelského exportu, ceny ze 125 USD za barel v roce 2012 klesly v letech 2014–2016  až na 30 USD za barel. Tento propad bez konce vydržel pouze  Rezervní fond Ruska. Putin ovšem není levicový politik, ale pravicový. Ruský důchod či státní zdravotní péči byste nejspíš nechtěli, i když jste voliči ODS. Venezuela si netvořila v dobách vysokých cen ropy rezervní fond. A nedokázala na pokles ani rychle reagovat.

Dle mého názoru se Maduro strašně chtěl podobat Chávezovi. Ale ani v Jižní Americe se inteligence či charisma nedědí. V minulých letech se vývoj v zemi stal velmi turbulentním. Opozice uspěla ve volbách do parlamentu, Maduro reagoval tím, že parlament odstavil od moci. V roce 2018 byl po pěti letech znovu zvolen prezidentem, opozice ale tyto volby neuznává.

Přesto až nyní došlo k tomu, že se lídr opozice prohlásil prozatímním prezidentem a svět jej v této roli začal uznávat a vyzývat Madura k odstoupení. Proč právě nyní?

Že se lídr opozice prohlásil prozatímním prezidentem, je ukázkou zoufalosti USA a dalších podporovatelů protivládních sil. Slabost prezidenta je, že nebyl Guaidó vzápětí zatčen. Zopakujme si politická fakta: Prezidentské mandáty Madura jsou poznamenány těžkou hospodářskou krizí způsobenou poklesem cen ropy, politickými chybami a chybami v ekonomickém řízení země. Většími než u Cháveze. Během celého roku 2014 lidé demonstrovali, policie zasahovala. V parlamentních volbách v roce 2015 zvítězila opozice. Parlament víceméně vyhlásil zákopovou válku ústavodárnému shromáždění. Maduro nereagoval. V roce 2016 politická opozice zorganizovala petici za referendum k odvolání Madura, kterou  podepsalo 1,85 milionu lidí. Dost na to, aby referendum být muselo. Maduro prohlásil, že „není čas na referenda“.  Referendum nebylo. V zemi byla energetická krize zaviněná suchem. Prudce se zvýšila inflace, která do konce roku 2016 dosáhla 800 %. 16. července 2017 hlasovalo proti volbám více než 7 milionů voličů v neoficiálním referendu organizovaném opozicí. V červenci 2017 se konaly volby do ústavního shromáždění, které opozice bojkotovala. Voleb se zúčastnilo 8 milionů lidí. Průběhy voleb a jejich výsledky byly doprovázeny protesty. Řada členů ústavního shromáždění nebyla volena v otevřených volbách, ale byla vybrána z veřejných organizací kontrolovaných prezidentem. Ví se, že Maduro chce novou ústavu.

To vše je stav, který nemůže pokračovat dál. Navíc sankce USA vůči Venezuele porušují zásadu nezasahování do vnitřních záležitostí jiného státu. Verbální intervence a podpora opozice realizuje klasickou politiku USA v Latinské Americe. Zbývá ještě do země poslat komando CIA.

Je všeobecně známo, že nejbližším spojencem Venezuely v regionu Střední Ameriky byla Kuba. Jaké další země ve světě podporovaly Cháveze a posléze Madura?

Nejbližší přátele měl Chávez mezi lídry „Růžového přílivu“. V Brazílii to byl   Luiz Inácio „Lula“ da Silva a Dilma Rousseffová, v Bolívii Evo Morales, v Ekvádoru Rafael Correa, v Argentině Néstor a Cristina Kirchnerovi, v Chile Veronica Michelle Bachelet, v Nikaragui Daniel Ortega, v Uruguay José „Pepe“ Mujica a na Kubě Fidel a Raúl Castrovi.

Ale to všechno bylo…

Jihoamerické integrační organizace vzniklé z iniciativy Venezuely odrážejí celkový stav mezistátní diplomacie kontinentu. Unie národů Jižní Ameriky UNASUR se nyní rozpadá, Společenství latinskoamerických a karibských států CELAC tápe, Bolivarská aliance pro Ameriku ALBA zavedla autonomní a suverénní měnový systém SUCRE, se kterým se ovšem neobchoduje, ale používá se pouze k vyrovnání obchodu mezi Bolívií, Kubou, Nikaraguou, a zejména Ekvádorem a Venezuelou. Bank of the South nikdy nedostala své zakládající  vklady a regionální televizní síť TeleSUR neví, kdo ji bude po převratu ve Venezuele financovat.

Když v lednu nastoupil nový prezident Brazílie Bolsonaro, zaznamenal jsem slova jednoho českého komentátora, že jeho nástup znamená, že se Maduro může začít balit. Byla tedy Brazílie pod levicovou dynastií prezidentů da Silvy a Rousseffové tak podstatným garantem venezuelského režimu?

Ne, ale levicové vlády Luly i Dilmy byly Chávezovi i Madurovi partnerem, ne nepřítelem. Faktem je, že Bolsonaro znamená pro Madura vážný zahraničněpolitický problém, který mu současnou situaci neulehčí. Takže konstatování, „může začít balit“, je sice prozatím příliš pesimistické a expresivní, ale může být pravdivé.

Jaká řešení podle vás může mít situace, kdy Venezuela má reálně dva prezidenty, z nichž jednoho uznává podstatná část zahraničí včetně regionálních mocností, zatímco druhý stále ovládá státní aparát?

V zásadě dvě:

  • Armáda podpoří Madura a pozatýká několik tisíc opozičních politiků. Vůdce opozice, skrývající se na kolumbijské ambasádě, tam zůstane na hodně dlouho.
  • Armáda provede puč a uvězní Madura a tisícovku jeho věrných. Při odvolání prezidenta přejímá jeho funkci  viceprezident, což je Delcy Eloína Rodriguezová, nikoliv předseda parlamentu. Ale i kdyby, tak se nic neděje. Pak se do 30 dní pořádají nové volby.

Nikdo by neměl zakazovat Madurovi kandidovat znovu. Tak jako tak, rozhodne lid. Ve všech případech už je nejspíš smírné, politické řešení nemožné a na řadě budou silové struktury, které musí zorganizovat volby a hladké převzetí moci novým prezidentem, ať už jím bude kdokoliv. Mimochodem, sprostota, s jakou EU schválila vůči Delcy Rodríguezové a deseti dalším představitelům Venezuely sankce, je „unfair“. 

Doplňme ještě aktuální dění po pořízení  rozhovoru:

Co říkáte postoji České republiky, kdy se nejprve vláda a poté i prezident Zeman postavili na stranu lídra opozice Juana Guaidóa. O čem tento postoj svědčí?

Také „unfair“. U Zemana svědčí o bezcharakterní ekonomičnosti jím chápané diplomacie. Honem rychle, aby nám z toho něco trhlo… Zeman vsadil slepě na amerického vítěze, ne na ústavnost a respekt k nevměšování do vnitřních záležitostí. Zkombinoval dlouhodobou touhu získat legitimitu u současné administrativy USA a pozvánku na návštěvu k Trumpovi, o kterou usiluje velvyslanec Kmoníček od chvíle, kdy do Washingtonu přiletěl, s touhou být mezi prvními, kdo skočí do Guaidóovy řiti šipku. Gratuluji mu. Vyhrál. 

Jiná situace je reakce Černínského paláce. U profesionálů bych čekal méně diletantismu. Jako vzorová mi připadá reakce Slovenska, kde Smer vyzval k neutrální pozici. Lajčák ovšem chtěl podpořit EU ve věci Venezuely, ale způsobil pouze rozkol v parlamentu. Kdyby bylo po mém, navrhl bych k hlasování formulaci ctící mezinárodní právo:

„Česká republika si přeje co nejrychlejší vyjasnění ústavní pozice prezidenta a lídra opozice v souladu s venezuelskou ústavou a vůlí lidu jakož i s mezinárodním právem. Nicolási Madurovi i Juanu Guaidóovi přeje do následujících dnů státnickou moudrost a rozvahu. Podporujeme konání demokratických voleb bez vměšování cizích zemí, aby se všichni občané Venezuely měli právo rozhodnout svobodně.“

Bohužel nejsem ministr zahraničí. Není to škoda?


Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Jakub Vosáhlo

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Stupidnost nejvyššího stupně! Další rána z umělecké sféry Hutkovi, který znevážil úspěch Karla Gotta a lidi loučící se s Mistrem nazval hysterkami

22:35 Stupidnost nejvyššího stupně! Další rána z umělecké sféry Hutkovi, který znevážil úspěch Karla Gotta a lidi loučící se s Mistrem nazval hysterkami

ROZHOVOR „Posuzovat všechny lidi podle toho, zdali jsem byl aktivní disident a bojoval proti režimu,…