Brzy totiž ve své funkci zjistila, že její pracovní povinnosti půjdou i jinými cestami. A že i ona bude muset řešit velmi ožehavý problém – tedy soužití s Romy a nepokoje, které v různých českých městech občas kvůli tomu propukají. Stačí vyjmenovat České Budějovice, Šluknovsko, Teplicko…
Paní Šimůnková, proč se domníváte, že se v ČR tolik zhoršují postoje vůči Romům? Jakou cestu pro zlepšení vidíte jako nejreálnější?
Příčin narůstající nesnášenlivosti vůči Romům je mnoho, je důležité upozornit na to, že nejde o nárůst rasistických nebo xenofobních postojů v české společnosti, ale o specifické odsuzování Romů jako samostatné skupiny. Můžeme tedy hovořit spíše o nárůstu anticiganismu v české společnosti. Mezi jeho příčinami může být frustrace obyvatel ze zhoršující se hospodářské i politické situace – dlouhodobě neklesá nezaměstnanost, zvyšují se přitom životní náklady, politická scéna je několik volebních období nestabilní, důvěra v politiku stále klesá. Lidé ztrácejí jistotu, a své obavy a hněv obrací proti jasně vymezitelné skupině.
Psali jsme:
Řešení situace probíhá na několika úrovních. O řešení na úrovni měst se snaží jejich starostové, kteří pořádají setkání s občany, rozhodují o nasazení městských policistů i o přípravě preventivních projektů. Na státní úrovni vystupuje Ministerstvo vnitra, které řídí práci policie při demonstracích i při zajištění pořádku po nich. Já se snažím řídit kroky státní správy a přípravu úprav v zákonech, které by mohly řešit některé problémy, které mohou být příčinou takových demonstrací – problémy s bydlením chudých obyvatel, možnosti pro jejich zaměstnávání, oddlužení a podobně.
Kolik to tak vše může v ideálním případě trvat let – tedy něž budou vidět nějaké výsledky takových snah?
To, že v místech, kde žijeme, budou společně s námi žít chudší lidé, kteří se dlouhodobě budou nacházet v sociálně tíživé situaci, se bude dít zřejmě vždy. Jde tedy spíše o to, jak se k těmto lidem postavíme, jestli k nim budeme přistupovat se snahou o jejich podporu a zajištění příležitostí pro to, aby svou situaci mohli řešit – tedy obce zajistí prostory pro dočasné bydlení lidí s nízkými příjmy, aby nemuseli žít na předražených ubytovnách, nebo bude všude dostatečná síť sociálních služeb a poradenství – a nebo se budeme snažit o to, je vytlačit z dohledu a přemístit je jinam. V prvním případě se změny mohou odehrát během několika měsíců, v druhém případě se problém bude pouze přesouvat z místa na místo a nevyřeší se nikdy.
Hovoří se o zneužívání sociálních dávek Romy, dokonce kolují po internetu často emaily, jež to popisují. Nedávno se ohradilo i Generální ředitelství Úřadu práce proti tomu, že takto kolují hlavně nepravdy. Kdo myslíte, že by mohl stát za tím, aby takovéto nálady šířil? A jakou máte zkušenost Vy sama osobně s tím, zda jsou Romové nějak zvýhodňováni...
Emaily, které takto kolují, jsou často plné polopravd i zcela nepravdivých informací. Ten, na který například reaguje úřad práce, uváděl, že romští rodiče dostávali na každé dítě šekem jednorázově vyplaceno 230 tisíc korun. To je nepravdivá informace, protože rodičovský příspěvek se vyplácí pouze měsíčně, šekem to není možné, a je vyplácen pouze na jedno, zpravidla nejmladší, dítě. Pravidla přidělování sociálních dávek jsou v ČR opravdu nastavena stejně pro všechny obyvatele. O tom, zda dávka bude nebo nebude přidělena, rozhodují konkrétní úředníci na úřadech podle jasných pravidel. K pochybení tedy může docházet až zde, a úředníci musí být vždy podrobně seznámeni se situací rodiny, o které rozhodují.
Co se týká vaší otázky ohledně zvýhodňování Romů - v některých oblastech, jako je například vzdělávání nebo zaměstnanost, jsou využívány některé podpůrné nástroje. Ty však často vedou jen k vyrovnání příležitostí, které v tu chvíli nejsou pro všechny stejné – viz nadměrné zařazování romských dětí do praktických škol nebo prokázané příklady diskriminování Romů při hledání zaměstnání.
Psali jsme:
Pracovala jste pro Nadaci Naše dítě spojené s Linkou bezpečí. Dá se říci, do jaké míry byla problematika rasismu tématem hovorů, které jste přijímali?
Nepracovala jsem na Lince bezpečí, ale na lince právní pomoci v Nadaci Naše dítě. V rámci dotazů ohledně práv dětí jsem se nikdy s tématem rasismu nesetkala. Častá ovšem byla témata šikany dětí či jejich psychického či fyzického týrání.
Proč si myslíte, že je v ČR už skoro 24 let po sametové revoluci takový problém se sociálními byty? Máte možnost ve své funkci nějakým způsobem intervenovat pro to, aby se tato problematika začala řešit? A dá se říci konkrétně, co vše spadá do Vašich kompetencí vládní zmocněnkyně pro lidská práva? Zcela určitě to není jen boj proti rasismu...
Otázku sociálního bydlení řeším prakticky od svého nástupu do funkce. Nejprve jsme ji zařadili do Strategie boje proti sociálnímu vyloučení, kterou jsme společně s resorty připravovali. I po roce od jejího přijetí v té oblasti Ministerstvo práce a sociálních věcí a Ministerstvo pro místní rozvoj nevyvíjely větší aktivitu. Opakovaně jsme s nimi jednali, aktuálně je potřeba legislativního ukotvení sociálního bydlení uvedená v návrzích Pracovní skupiny pro řešení nepokojů, které budou předloženy vládě.
Ze své pozice nemohu navrhovat konkrétní zákony, ale mohu se zapojit do připomínkování těch vznikajících a veřejně upozorňovat na témata, která by měla být řešena. O to se neustále snažím, nejen v oblasti boje proti rasismu, ale i v řešení sociálního vyloučení, práv národnostních menšin, situace zdravotně postižených spoluobčanů, seniorů a jejich problémů, práv dětí, cizinců, kteří jsou na našem území, a také postavení neziskového sektoru obecně.
Psali jsme:
Česko je však sevřeno také zadlužeností občanů, vysokým počtem exekucí a spirálou dluhů, z které mnozí nemají šanci se dostat ven... Týká se to samozřejmě Romů, žijících v různých sociálně vyloučených lokalitách, stejně ale i většinové společnosti. I zde jde o lidská práva. Existují nějaké scénáře toho, jak situaci zlepšit?
Problému zadlužování se také věnovala zmíněná Pracovní skupina pro řešení sociálních nepokojů, která zasedla před dvěma týdny za účasti premiéra. Ta navrhuje vládě například, aby byly nastaveny mechanismy pro školení a kontrolu v rámci veřejné správy, aby pohledávky vůči ní byly vymáhány včas. Často se totiž děje, že díky jejich neřešení a prodlení narůstají dluhy včetně úroků z prodlení například za svoz odpadu z malých částek až do nesplatitelné výše, a dlužník už tak nemá možnost se z této těžké situace dostat. Dále je třeba vyhodnotit současné možnosti pro oddlužování těch nejchudších obyvatel a případně navrhnout i jiné nástroje na podporu oddlužení předlužených občanů. Například hranice možnosti vyhlásit osobní bankrot jen pro ty, kdo jsou schopni splatit minimálně 30 procent svého dluhu během 5 let, není pro řadu zadlužených dnes dosažitelná.
Psali jsme:
Máte nějaké srovnání se zahraničím, jak se tam vypořádávají s problémy s národnostními menšinami? A i s problémy, o kterých jsme hovořili výše?
Situace je v každé zemi trochu jiná, není tedy možné připravit univerzální recept, který by fungoval všude. Každá země má své specifické problémy s národnostními menšinami a i svá specifická řešení. V řadě případů bychom se však mohli inspirovat. Od Britů bychom se třeba mohli učit, jak pracovat na zapojování dětí z různých minorit do běžných škol, včetně jejich podpory, práce asistentů a vytváření bezpečného prostředí pro to, aby se ve škole cítili dobře. Některé okolní země jako třeba Rakousko a Polsko nám mohou zase být příkladem pro to, jak využívat sociální podnikání pro zaměstnávání dlouhodobě nezaměstnaných lidí s nízkou kvalifikací. Vídeň je pak příkladem města, které má výborně nastavený systém sociálního bydlení a minimální počet bezdomovců.
Celý rozhovor přinese zářijové číslo měsíčníku Parlamentní listy...
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
_profil_top.jpg)
