Nedávno dokončená rekonstrukce Národního domu je svým rozsahem historicky vůbec nejrozsáhlejší obnovou tohoto secesního skvostu architekta Jana Kotěry. Tak jako při předchozích rekonstrukcích jsme se i nyní snažili vrátit do interiéru divadelní části další z původních prvků, které byly zničeny při necitlivé nacistické přestavbě ve čtyřicátých letech dvacátého století. V minulosti šlo například o dva překrásné osvětlovací kandelábry na hlavním divadelním balkoně, či obnovu promenoáru v prvním patře.

Symbolem nejnovější rekonstrukce je pak obnova dvou z deseti původních a následně zazděných světlíků. Tato interiérová okna měla prokreslenou secesní vitrážovou výplň a v sále, respektive vestibulu, umožňovala přirozené osvětlení a dodávala prostoru velkorysý objem. Dalších osm půlkruhových oken se nacházelo v lunetách nad postranními lóžemi divadelního sálu. Ty zůstávají nadále zazděny.

Obnovené stropní eliptické okno, zatím jen s mléčným zasklením, už ve vestibulu vítá návštěvníky divadla. Tou nejzajímavější a zároveň nejsložitější novinkou dosavadní obnovy Národního domu je ale bezesporu nové vitrážové okno nad hlavním balkonem.

Když se celý investiční záměr připravoval, došlo k rozhodnutí, že se vitrážová výplň obnovovaných světlíků pojme moderně. Nebylo totiž zcela prokazatelné, jak přesně vitráže vypadaly. Jejich navrhovaná podoba se totiž měnila od původních studií přes projektovou dokumentaci až po výsledný stav doložený na fotodokumentaci. Fotografie tehdy byly pouze černobílé, proto jsme neznali barevnost a jistě jsme neuměli ani říct, kdo tehdy vitráž navrhl a zhotovil. Navíc, i kdybychom věděli vše potřebné, vždy by se jednalo o neautentickou repliku. Veškeré tyto důvody vedly k oslovení akademického malíře Jana Jemelky, který má s tvorbou moderních vitráží bohaté zkušenosti. Pan Jemelka se úkolu ujal velmi zodpovědně a představil množství kvalitních návrhů, které reflektovaly současnou podobu divadla a snažily se navázat i na secesního ducha stavby.