Nedávno dokončená rekonstrukce Národního domu je svým rozsahem historicky vůbec nejrozsáhlejší obnovou tohoto secesního skvostu architekta Jana Kotěry. Tak jako při předchozích rekonstrukcích jsme se i nyní snažili vrátit do interiéru divadelní části další z původních prvků, které byly zničeny při necitlivé nacistické přestavbě ve čtyřicátých letech dvacátého století. V minulosti šlo například o dva překrásné osvětlovací kandelábry na hlavním divadelním balkoně, či obnovu promenoáru v prvním patře.
Symbolem nejnovější rekonstrukce je pak obnova dvou z deseti původních a následně zazděných světlíků. Tato interiérová okna měla prokreslenou secesní vitrážovou výplň a v sále, respektive vestibulu, umožňovala přirozené osvětlení a dodávala prostoru velkorysý objem. Dalších osm půlkruhových oken se nacházelo v lunetách nad postranními lóžemi divadelního sálu. Ty zůstávají nadále zazděny.
Obnovené stropní eliptické okno, zatím jen s mléčným zasklením, už ve vestibulu vítá návštěvníky divadla. Tou nejzajímavější a zároveň nejsložitější novinkou dosavadní obnovy Národního domu je ale bezesporu nové vitrážové okno nad hlavním balkonem.
Když se celý investiční záměr připravoval, došlo k rozhodnutí, že se vitrážová výplň obnovovaných světlíků pojme moderně. Nebylo totiž zcela prokazatelné, jak přesně vitráže vypadaly. Jejich navrhovaná podoba se totiž měnila od původních studií přes projektovou dokumentaci až po výsledný stav doložený na fotodokumentaci. Fotografie tehdy byly pouze černobílé, proto jsme neznali barevnost a jistě jsme neuměli ani říct, kdo tehdy vitráž navrhl a zhotovil. Navíc, i kdybychom věděli vše potřebné, vždy by se jednalo o neautentickou repliku. Veškeré tyto důvody vedly k oslovení akademického malíře Jana Jemelky, který má s tvorbou moderních vitráží bohaté zkušenosti. Pan Jemelka se úkolu ujal velmi zodpovědně a představil množství kvalitních návrhů, které reflektovaly současnou podobu divadla a snažily se navázat i na secesního ducha stavby.
Moderní řešení vyvolávají vždy kontroverze, obdobná reakce se dala očekávat i v tomto případě. Ředitelka divadla PaedDr. Jana Maršálková z tohoto důvodu podpořila nové pátrání po původní vitráži a snahu o její obnovu. Tento zásadní moment totiž rozhodl o tom, že dlouholetá obnova secesní podoby divadla (probíhá od padesátých let) může pokračovat i nadále. Nový moderní motiv vitráže by totiž předznamenal jakési konzervování současného stavu.
S výraznou podporou vedoucího Odboru rozvoje a investic Ing. Antonína Zajíčka začalo pátrání po sebemenší stopě o původní podobě vitráže. Desítky hodin strávené hledáním na internetu, komunikací s množstvím odborníků a dlouhá bádání v archivech a muzeích vedla pouze k malému množství informací.
Podařilo se zjistit, že vitráže vyhotovila firma Umělecký závod pro malbu na skle a umělé sklenářství Jan Kryšpín Praha (faktura z 22. 11. 1907). Barevnost se dá odvodit z popisu slavného architekta Josipa Plečnika (časopis Styl z r. 1909), z dochovaných barevných studií výzdoby sálu a v neposlední řadě ze samotného přírodního motivu vitráže. Původní interiér divadla byl vyveden v jarních barvách, výrazně pestřejších a méně tlumených, než na které jsme nyní zvyklí, a pravděpodobně by moc neodpovídal současnému vkusu. Nejdůležitějším vodítkem bylo ale prokázání, že velmi podobné vitráže, které se nacházejí v další stavbě Jan Kotěry ze stejného období, v pražské Suchardově vile, mají stejný původ, tedy firmu Kryšpín. Žádnou umělecky ani řemeslně podobnější vitráž se nepodařilo dohledat. Kurátor a kunsthistorik Suchardova muzea, které ve vile sídlí, doktor Martin Krummholz, pak díky těmto informacím inicioval samotnou přípravu repliky vitráže.
Digitálně upravené fotografie byly opakovaně překreslovány do výsledné podoby a následně doplněny obrazy skel vitráží ze Suchardovy vily. Takto upravenou první verzi jsme představili kolegovi doktoru Perůtkovi z oddělení památkové péče. Doporučil nám zpracovat komplexní dokument, v rámci kterého popíšeme přípravu repliky, vytvoříme návrh i ostatních dvou vitráží (ve vestibulu a nad postranními lóžemi) a hlavně přizveme další odborníky. Ve spolupráci se známým prostějovským architektem Zdeňkem Beranem a kunsthistoričkou doktorkou Vladislavou Říhovou jsme připravili dokument, který byl úspěšně projednán a podpořen Národním památkovým ústavem a krajskou památkovou péčí. Celé snažení vyústilo v rozhodnutí realizovat vitráž, která bude replikou původního díla ateliéru Jana Kotěry.
Následovala intenzivní spolupráce se zhotovitelem, brněnskou sklářskou dílnou M Fabrica pana Tomáše Mitvalského. Po výběru skel (jsou z americké firmy The Paul Wissmach Glass Company) a konzultaci přímo v brněnské dílně jsme se v polovině prázdnin dočkali tolik očekávaná instalace vitráže. Na rozdíl od původního balkonového okna sice z provozních důvodů nepropouští do divadelního sálu denní světlo, ale i umělé podsvícení dá plně vyniknout maximálně věrné replice původní vitráže.
„Návštěvníci divadla kromě krásy samotné vitráže, která působí, jako by v sále těch dlouhých téměř osmdesát let ani nechyběla, ocení i práci a snahu všech lidí, kteří se na obnově vitráže podíleli. Přejeme divadlu a našemu městu, ať se dokončí i barevná výzdoba světlíku ve vestibulu a obnoví secesní výzdoba interiérů včetně zbývajících osmi postranních vitrážových oken,“ říká náměstek primátora Ing. Jiří Rozehnal.
Ing. Václav Lužný a Ing. Antonín Zajíček, Odbor rozvoje a investic
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
