„Po odchodu z Evropské unie se z Británie stane druhořadá mocnost“, vyjádřil se v minulém týdnu dosluhující šéf Evropské rady Donald Tusk, a dodal, že brexit je skutečným koncem někdejší britské říše.

Dovolím si Donalda Tuska opravit. Britskému impériu zazvonil definitivní umíráček již 31. prosince 1963, v den, kdy došlo k oficiálnímu rozpuštění Federace Rhodesie a Nyasaland, pozůstatku dědictví významného britského imperialisty a průmyslníka Cecila Johna Rhodese.

Po vyhlášení nezávislosti Jihoafrické unie (dnešní Jihoafrická republika) již v roce 1910 a po osamostatnění britských držav ve východní a západní Africe byla Federace (protektoráty Severní Rhodesie a Nyasaland a samosprávná kolonie Jižní Rhodesie) největším a nejvýznamnějším závislým územím Spojeného Království v Africe. Její konec nebyl jen porážkou a definitivním koncem impéria, ale byl koncem i všech nadějí na demokratické vládnutí a rozvoj ve velké části černého kontinentu a současně vyústěním politiky ústupků a kompromisů slabých pochurchilovských vlád.

Konec Federace nebyl jen politickým políčkem, byl především ohromnou morální sebedestrukcí celé britské politiky a myšlení, jíž je brexit, po krátkém intermezzu hledání sama sebe při premiérování paní Thatcherové, vrcholným aktem.

Porážka Federace vzešla z morálního bahna, ve kterém se Británie nořila od chvíle, kdy její politici ztratili oporu ve vznešených ideálech budovatelů impéria, jehož smyslem bylo přinést civilizaci, obchod a křesťanství do temných koutů planety, kde až dosud převládaly společnosti starověku nebo minulosti ještě dávnější. Macmillanův „vítr změn“ byla facka do tváře osobnostem jakými byli  John Hanning Speke nebo David Livingstone stojící na počátku cesty světla do neprobádaných koutů planety, vlastních budovatelů impéria k nímž patřili třeba Alfred Milner, Cecil John Rhodes nebo generál Charles George Gordon a v neposlední řadě i jeho zarputilým obráncům jako byli Randolph a Winston Churchillové (určitě není náhodou, že Winstonův vnuk byl vyexpedován ze současné Konzervativní strany) nebo Robert Cecil, pozdější Lord Salisbury.