Volby byly sledovány i díky tomu, že se o třetí vítězství pokusil dosavadní úspěšný sociálně demokratický premiér Jens Stoltenberg, který se těšil vysoké popularitě a který získal vysoký kredit jak na domácí půdě, tak i na mezinárodní scéně za to, že dokázal podpořit a držet norskou společnost v těžkých chvílích a že dokázal norskou ekonomiku ochránit před dopady mezinárodní ekonomické krize.
Nakonec však vítězství ohlásila předsedkyně Konzervativní strany Erna Solberg (na oficiální výsledky se zatím ještě čeká), a to i přesto, že nejvíce hlasů získala Strana práce premiéra Stoltenberga (zisk 55 křesel ze 169 v Parlamentu). Podařilo se jí totiž získat na svou stranu i další pravicové strany, a hodlá tak vytvořit pravicovou koalici, tedy scénář nemálo podobný tomu českému v roce 2010. Ovšem do své koalice chce přijmout i extrémně pravicovou Progresivní stranu, proti které v této chvíli stojí ostatní pravicové strany kvůli předešlým nebezpečným výrokům její předsedkyně Siv Jensen, která prohlásila, že Norsko čelí islamizací zadními vrátky, přičemž Brejvik během svých vystoupení před soudem též hovořil o nebezpečí islamizace Norska. Proto se ještě spekuluje o možnosti menšinové vlády Konzervativní strany s podporou zbylých stran.
Budoucí premiérka je však zřejmě na tvrdá jednání připravena, neboť již během svého působení v kabinetu v letech 2001-2005 získala přezdívku Železná Erna a dokázala během své kariéry překonat dyslexii. Pokud se jí podaří sestavit vládu, bude mít v říjnu Norsko druhou premiérku ve své historii a první konzervativní premiérku od roku 1990. Navíc se předpokládá, že s ohledem na další předsedkyně zbylých stran může mít vláda ve svém nejužším vedení tři ženy.
Hlavní otázkou v kampani pak bylo, co s bohatstvím Norska. Země je vysoce závislá na těžbě ropy a plynu, a její ekonomika je tak málo diverzifikovaná a tudíž málo konkurenceschopná. Levice i pravice proto hovořily o nutnosti větší flexibility, konkurenceschopnosti a snižování daní, pravice pak zdůrazňovala potřebu privatizovat státní podniky a ještě více těžit přírodní zdroje. Ovšem podle expertů hrozí Norsku tzv. holandská nemoc, kdy se díky těžbě zvětší příjem státu, zdraží se národní měna a tím se prodraží export, čímž se stane ještě méně konkurenceschopným. Toto se přesně stalo v 70. letech v Nizozemí, kdy upadla holandská výroba kvůli objevu nalezišť plynu.
Ožehavou otázkou pak bude i již zmiňovaná imigrace, neboť Norsko má nezaměstnanost pod 3% a bude potřebovat novou pracovní sílu pro vyplnění pracovních míst. Lze tedy skutečně předpokládat, že povolební jednání s Progresivní stranou snažící se o zpřísnění imigrace nebo například o zadržování žadatelů o azyl ve speciálních táborech, budou velmi složitá. Imigranti tvoří 12% norské společnosti, nejvíce přistěhovalců přichází z Polska a Švédska, ovšem jen 13% imigrantů z celkového počtu jsou muslimové.
Probíhající kampaň měla ještě jeden zvláštní rys. Někteří z mladých sociálních demokratů, kteří přežili šílené vraždění Breivika, poprvé kandidovali do Parlamentu a svou kampaň nezaměřili na prožitou hrůzu, ale na snahu ukázat, jak je důležité být aktivním občanem, angažovat se v politických stranách, a ovlivňovat tak dění kolem sebe. Důsledkem pak bylo a je rostoucí členství mladých lidí v politických stranách i zvyšující se volební účast.
Psali jsme:
Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: ČSSD
