Byl to však právě letošní rok, kdy slavila triumfy „blbá nálada“, proti které byla ta „Havlovská“ jen slabý odvar. A já optimisticky doufám, že za ní po tomhle víkendu uděláme tečku a začneme se zase po dlouhé době dívat kupředu – směrem k vyspělým a demokratickým evropským zemím. Pokud se to podaří, tak si myslím, že na letošní rok budeme nakonec vzpomínat v dobrém.

Zatím bylo těch pozitiv jen málo. Respektive dvě. V lednu vybrali občané v prezidentské volbě tu – navzdory objektivním nedostatkům – výrazně lepší variantu, a o půl roku později se konečně poděkoval Nečaso-Kalouskův kabinet. Obě události se ovšem neobešly bez určité pachuti – v prezidentské volbě vyhrotili někteří příznivci OBOU kandidátů emoce až na samou hranu a pád „Nečasova“ kabinetu provázela podivná, normálním lidem nepříliš srozumitelná aféra.

To dalo další impulzy politické krizi, kterou tahle země zažívá už tak dlouho, že jsme skoro zapomněli, jak vypadá normální správa státu. Do toho se velmi razantně projevovala krize, která připravovala firmy o zakázky, občany o peníze a pracovní místa a všechny dohromady o chuť dělat vůbec něco proto, aby se naše země odrazila ode dna.

Nyní stojíme na rozcestí. Na jedné straně stojí možnost silné, stabilní a proevropské vlády, která se nebude muset zabývat sama sebou a realizuje program pro naši zemi.