Brázdil (ANO): Každá vytrvalost je jakýsi malý pokus o věčnost

Děkuji za slovo. Dobrý den, kolegyně, kolegové, všichni, kdo mě budete slyšet. Dovolte, abych před vás předstoupil ne jako poslanec, ten je na hierarchii vážnosti lidí až úplně na dně, ale jako lékař, záchranář, který je úplně nahoře. Chci vystoupit apoliticky a chci tu vystoupit v montérkách. Nemáme jako hasiči a policajti nějaké krásné reprezentativní uniformy, prostě jsme v tomhle.

Nebojte se, pane ministře, není to infekční, je to vyprané, nemusíte se ničeho bát. Nicméně víte, kdo se bojí? To se bojím já. Já se bojím smrti. Já se bojím toho, že onemocním. Víte proč? Protože já jsem neočkovaný. Já bych chtěl být očkovaný. Proč jsem neočkovaný? Protože se bojím médií. Jako lékař, který má nějaký úvazek na záchranné službě, bych mohl být očkován, ale zároveň jsem poslanec, a to se hodí všem těm médiím, která nás dehonestují, kdo dříve, kdo později, jak to, že jsi očkovaný. Tak já jsem to neudělal, já jsem dostal strach, že mě budou tahat po těch médiích a dělat ze mě hňupa. Tak jsem to prostě neudělal. A bojím se, bojím se, že budu infekční, roznesu to. Nicméně se snažím chovat racionálně, snažím se chovat tak, abych se neinfikoval a neinfikoval nikoho jiného.

A s tím já přicházím - naprosto apolitická věc - s prevencí. My tu známe tři R. Já je jenom lehce zopakuji. Roušky, nebo spíše respirátory. Všichni o tom víme. Jsou tu odmítači, nechtějí to. No, dobře, já s tím nic nenadělám, prostě si to nedají, možná k nim teď bude policie agresivnější, aby to zvládli. Ale chci říct, že tito lidé, když to nechtějí, tak by mohli zvládnout alespoň to druhé R, a to jsou rozestupy. Nic to nestojí. Když budeme od sebe dál a dáme přednost někomu, ať si nakoupí a potom budu mít chvilku zase já, prostě rozestupy, o to později se ta kapénka ke mně dostane a nebudu možná infikovaný já a budu zdravý. Tím třetím R jsou, a to všichni víme, že jsou to ruce, ruce, upracované ruce plné mozolů, nebo popraskané ruce, ale taky šlechtěné ruce, které mají být čisté. Ježíš, objevili jsme Ameriku. Čisté, prosím vás, ale to není čisté ve smyslu, že si umyji ruku jen tak mýdlem. Ty ruce končí někde, nejsou to jenom dlaně a ty ruce mají taky nějaké své plochy, čtyři plochy a ta poslední je na té špičce a ty ruce bychom si měli umývat. Jak jednoduché, nic to nestojí a může to udělat každý a pomůže sobě i někomu jinému.

Velmi zanedbávaná prevence jsou oči. Na začátku to bylo, máme nosit ochranu očí. Ano, my nosíme takové kšilty. Oči totiž mají spojivky, nebo spojivkový vak a tam to je velká plocha k tomu, abychom byli infikováni. Co můžeme udělat? No, prosím, všichni alergici to znají. Čistýma rukama si ty své oči umyjme. Umyjme si je opakovaně, propláchněme si je. O to menší nálož možná dostaneme spojivkovým vakem. To je mimo sliznice další cesta vstupu, a to je mimo sliznice nosu a úst. Hygiena ústa. Prosím vás, my si všichni myslíme, že vyčištěním zubů to končí. Nekončí. Tam to začíná. Pokračujeme tím, že bychom měli kloktat, častěji kloktat, ústní vody kloktat, cokoliv kloktat a měli bychom se starat o své sliznice: dutiny nosu a dutiny úst. A to proto, že na zdravou sliznici nepůjde tolik mikrobů, bakterií, a tudíž i virů. A čím to udělám, no zvlhčením prostředí, ve kterém budu spát, v chladném prostředí, tedy péče i o tyto sliznice.

Kašlání. Kolik z vás, kolik z nás ze všech umí kašlat? Lidi, není to to, že bez roušky, když musím zakašlat a zrovna jím, tak si dám ruce před obličej a kašlu do rukou, do dlaní. To je špatně! Pak jdete, s těma rukama někam sáhnete a roznášíte to. A přitom stačí se na tu dorzální stranu vykašlat bokem a pak se s těmi dlaněmi jít samozřejmě umýt, otevírám kliku, otevírám všechno možné a vlastně neinfikuji dál. Kašleme na dorzální, tu odvrácenou stranu, než je vaše dlaň. Očista jazyka - téměř nikdo o tom neuvažuje, ani jsem to neslyšel. To, že si očistíme pusu kartáčkem na zuby, fajn, ale pak by ještě bylo potřeba se nějakým způsobem starat o jazyk. Ten jazyk je tak hrbatý, má tam olakury a tak dále, nepůjdu do detailů, ale nějakou obyčejnou ostrou škrabkou typu, já nevím, dřívka od zmrzliny si setřu jazyk tak, abych ho měl čistý, a to se podívejte, co tam najdete. Tedy další je péče o jazyk. Výplach nosu. To vůbec nikdo neříká. Prosím vás, náš nos, sliznice potřebuje být samozřejmě čistá a přitom stačí, abychom si opakovaně párkrát za den vzali ať už třeba láhev na sportování a propláchli si slanou vodou, lžička do dvou deci, bez tlaku do jedné dírky a druhou to necháte vykapat a náhle jste na tom mnohem, mnohem lépe a budete možná více zdraví. Toto jsou ty věci, které tady byly neustále říkány, že tady neustále řešíme jenom to zakazování, chceme lidem omezovat svobodu. Toto každého osvobodí a dělejte to, nic to nestojí.

Správné smrkání. Ano, správné smrkání. Představte si, že náš národ, nevím, proč se to neučí, pár z nás umí smrkat. Prosím vás smrkání není tak, že si vezmete chřípí nosu do palce a do ukazováku a přerušovaně stlačíte, zatlačíte, stlačíte, zatlačíte, to je špatně. Vy si tlačíte celý ten sekret, často i vlastně do paranazálních dutin, větší plocha, větší nálož. A náhle z toho je potom horší průběh té nemoci.

Smrká se tak, že se provede evakuace nosní dírky jedním prstem z jedné dírky a druhým prstem z druhé dírky. A to je to správné, a pak si to necpeme do paranazálních dutin a s větší pravděpodobností neonemocníme nebo neskončíme až někde na JIP.

Velmi jednoduché, co každý může použít, je UV záření. Doma to máte. Jsou to horská slunka. Někdo to má, někdo nemá. Horské slunko, to je vlastně náhražka za to, že nemůžeme někde k moři. Použijme ho. To UV záření nejenom že to je něco jako germicidní záležitost, která zničí bakterie a viry, ale je to zároveň i něco, co vytvoří na vaší kůži vitamín D, a ten je pozitivní pro zvládnutí tohoto onemocnění. A další ještě, prosím, otužování. Je tu velká vlna, otužují se lidé. Otužujme se a snažme se pečovat o naše zdraví i tím, že chodíme do sauny, když můžeme, v rámci všech pravidel. Mám-li svou saunu, pojďme do finské apod. Sportujme. Budujme své pozitivní zdraví, pokud to jde v rámci pravidel. Choďme na procházky. Dělejme všechno proto, abychom byli, a to je další, pečujme o vlastní psychohygienu. To, že nakonec to přežijeme, ale budeme nešťastní, nebudeme mít endorfiny z toho, že tu na tomto světě jsme a rádi, tak to taky není dobré. Dělejme to, jak umíme. Čtěte si, choďte na procházky, dělejme cokoli, co můžete, protože povede vás ke štěstí, a to má vliv ta psychika i na vaše zdraví.

Všichni známe testování, o tomto nebudu dlouho mluvit. Mimochodem můj spolužák je Roman Prymula, neskutečně si ho vážím, a ten o tom určitě mluvil hodně, jak je důležité testovat, ale prosím vás, testování není léčebná procedura. To neznamená, že jste vyléčeni, i když jste pozitivní, nebo negativní. Testování je vlastně snaha o izolaci těch, kteří pozitivní jsou, a zamezit šíření toho Covidu. Takto k tomu přistupujte se všemi chybami, které to má, i pozitivitou, negativitou.

A poslední je očkování. Jasně, to je to světlo na konci tunelu. Tady k tomu nebudu hovořit, nejsem v tomto úplně fundovaný, tak abych do detailů rozebral, ale jistě pan profesor Chlíbek, kterému jsem dělal přijímač na vojenské medicíně, jistě o tom promluví víc.

Dámy a pánové, kolegyně, kolegové, jsme ve válce. Jsme ve válce, a umírají lidé. Já o tom vím hodně. Sloužím soboty, neděle. A umírají lidi na Covid, umírají lidi s Covidem, ale i taky během Covidu nebo vedle Covidu. Chtěl bych říct dva příběhy. Jeden je o tom, jeden příběh je paní z plného zdraví po Covidu, která si prodělala, důchodkyně, náhle se cítí nevolně, jde se osprchovat, a poté je tak dušná, že je potřeba příjezd záchranky, resuscitace, tři čtvrtě hodinová resuscitace v overalovém oblečení, a ta paní takhle umírá. A pak je tu ještě další jiný příběh, který neměl žádný Covid, a to jsou lidé, a mám za poslední víkend dva, a tito lidé si berou životy. U mě to bylo, dvakrát se oběsili. A důvodem toho bylo, protože nebyli šťastní, neviděli světlo na konci tunelu. O tyto lidi je potřeba se taky starat. Psychohygienou, a když si nevíte rady, volejte, volejte pomoc jiné.

Skončím, byl jsem upozorněn, že jsem dlouhý. Skončím tím, že celý život, svůj dospívající a dospělý život jsem se řídil jedním heslem, které teď řeknu, a to je. že každá vytrvalost je jakýsi malý pokus o věčnost. Prosím vás všechny, pojďte chvilku vytrvat a pokusit se o tu věčnost a zůstat tu a být zdravý. Tak se nezlobte, že jsem byl možná trochu emotivní, možná od tématu, ne. Je to něco, co jsem chtěl, aby všichni věděli, že tu máme i nějaká opatření, která můžou pomoci, a nemusí to být nějaké drakonické záležitosti. Děkuji vám za pozornost. (Potlesk.)