Chalánková (TOP 09): Z vlády dostáváme návrhy zákonů, které se pak musejí upravovat

Děkuji za slovo, vážený pane předsedající. Je mi líto, že opět máme před sebou návrh z dílny této vlády, z jiného ministerstva než se kterým přicházím častěji do kontaktu, a opět tento návrh nemá dostatečné koncepční podklady a především shodu s odbornou veřejností. Je mi líto, že z vlády dostáváme takové návrhy, které se pak upravují během projednávání ve Sněmovně pomocí různých pozměňovacích návrhů.

Dovolte, abych i já okomentovala několik pozměňovacích návrhů, ke kterým se potom přihlásím v podrobné rozpravě. Pokud jde o pozměňovací návrh, který máte v systému pod číslem 5791, tak ten se dotýká § 52. Ustanovení pozměňovacího návrhu řeší časté situace, kdy se řízení vedená dle památkového zákona nebo řízení, jímž orgány památkové péče uplatňují závazné stanovisko, v rozporu se správním řádem neodůvodněně vlečou po mnoho měsíců. Takovéto situace ohrožují žadatele, resp. vlastníky kulturních památek a dalších staveb na územích památkových rezervací a zón v konzumaci jejich vlastnických práv. Vládní návrh zákona tuto situaci nijak neošetřuje. Zákon pozměňovacím návrhem explicitně stanovuje orgánu památkové péče dostatečně dlouhé lhůty, aby vydal posouzení i v obzvlášť složitých případech.

V tomto pozměňovacím návrhu, který máte pod tímto číslem, o kterém jsem hovořila, se také dotýkám § 51, který upravuji do znění, které máte k dispozici. Vládní návrh, který rozlišuje v odstavci dva mezi situacemi, kdy je vyjádření památkového ústavu obligatorní, například u národní kulturní památky žádosti o restaurování, památky s mezinárodním statutem, a kdy závisí na libovůli správního úředníka nebo památkového ústavu, to jsou ostatní případy, které představují převážnou většinu správní agendy, je potenciálním zdrojem korupce jak na straně správního úřadu, tak i památkového ústavu.

Zejména pochybné je toto ustanovení z odborného hlediska například u kulturních památek. Není zřejmé, proč například u restaurování novodobé dekorativní malby nebo štukové výzdoby z konce 19. století v domě, který je kulturní památkou, musí být vždy vydáno vyjádření památkového ústavu, zatímco u celkové opravy tohoto domu nebo například středověké tvrze nikoliv. Takový přístup je nesystémový a výrazně se promítne do památkové praxe i z územního hlediska. V místech či územích, kde jsou památky UNESCO, bude takových vyjádření vydáno mnohonásobně více než v jiných.

Dále zde mám také pozměňovací návrh k § 19, kdy vládní návrh ruší povinnost vyžádat si stanovisko krajského úřadu, zakotvenou v platném památkovém zákoně. Krajský úřad tak ztrácí možnost vyjádřit se k rozšiřování památkového fondu. Proto je pozměňovacím návrhem vložen do zákona odstavec, který zajistí obligatorní stanoviska krajského úřadu.

Dovolte, abych se vyjádřila také k dalšímu pozměňovacímu návrhu, který máte v systému pod číslem 5792. Zde se dotýkám pozměňovacího návrhu k § 12, který se týká památkového ústavu pod písmenem e). Dnešní Národní památkový ústav, resp. památkový ústav, dle vládního návrhu zákona není a nebude schopen dokumentovat práce na všech kulturních památkách a dalších stavbách na památkových územích. Zmínka o tom, že tuto činnost památkový ústav vykonává na základě vlastní úvahy, je do zákona vložena především z toho důvodu, aby zdůraznila, že památkový ústav je odbornou institucí, která si sama volí, jaké stavby bude dokumentovat, a rovněž s ohledem na uživatelské určení zákona, a to zejména proto, aby se rozptýlila případná domněnka, že tyto činnosti jsou bezplatné ve smyslu ustanovení písmene g) vládního návrhu zákona. Další si najdete určitě v celém systému.

Dovolte, abych se krátce vyjádřila k dalšímu pozměňovacímu návrhu, který máte v systému pod číslem 5793 a který se dotýká § 82.

Další je § 87, kde se vypouští odstavec 6. Nelze spravedlivě požadovat, aby archeologické osoby, které nemají žádnou vazbu na veřejné rozpočty, hradily náklady archeologického výzkumu pro potřebu bydlení do 150 metrů čtverečních zastavěné plochy a související stavby, které jsou nezbytné pro užívání stavby k bydlení podle § 87 odst. 1 z vlastních prostředků. Dosavadní obsah § 87 odst. 6 umožňující případně přiznat v takovém případě dotaci Ministerstva kultury bez jakýchkoliv transparentních kritérií, zjevně vytváří korupční prostředí. Zde se také dotýkám ještě dále § 38 až § 40, které se také týkají archeologických nálezů.

Dále dovolte, abych se zmínila o svém pozměňovacím návrhu, který máte v systému pod číslem 5794 a týká se § 32, 33 a 34 a plánu ochrany. Plán ochrany je zastaralý, společensky nákladný a v praxi nevyužívaný nástroj ochrany památkového fondu, který je nadbytečný. Ve své podstatě odporuje předpisům vyšší právní síly týkající se ochrany památkových území a není sladěn se systémem územně plánovací dokumentace. Od roku 2008, kdy byl zaveden, byl uplatněn pouze v několika případech. Do plánování rozvoje sídel by vnesl zmatek. Vzhledem k tomu, že plány ochrany reálně téměř nejsou prováděny a nikomu nechybí, je jejich zahrnutí do nového památkového zákona zbytečné.

Dalším mým pozměňovacím návrhem je návrh, který máte v systému pod číslem 5795 a týká se § 152 a ten se týká účinnosti. § 152 vládního návrhu zákona se upravuje do tohoto znění.

§ 152. Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. ledna 2020.

Odůvodnění zní takto. Zákon o ochraně památkového fondu představuje nebývale rozsáhlý zásah do dosavadní praxe výkonu památkové péče a vyžaduje ze strany zúčastněných osob, orgánů a odborných institucí pečlivou přípravu. Zejména náročný úkol představuje vytvoření seznamu památkového fondu se všemi jeho náležitostmi. Vzhledem ke značné prodlevě v legislativním procesu, kdy zákon, který byl v legislativním plánu vlády na rok 2014, bude schválen nejdříve v létě letošního roku, možná, je čas pro reálnou přípravu všech náležitostí pro jeho uvedení do praxe k 1. lednu 2018 zcela nedostatečný. Ministerstvo kultury má k dnešnímu dni na místo předpokládaného času zhruba jeden a půl až dva roky na přípravu uvedení do praxe v nejlepším případě několik měsíců. Proto je posunuta lhůta účinnosti zákona tak, aby mohly být náležitosti k nekoliznímu uvedení zákona do praxe zajištěny a zákon jako celek byl vymahatelný a skutečně účinný.

Dalším mým pozměňovacím návrhem je návrh, který máte v systému pod číslem 5796 a tento pozměňovací návrh odstraňuje některé závažné nedostatky návrhu zákona, nikoliv však všechny, neboť celá jeho koncepce je chybná a v plném rozsahu se pozměňovacími návrhy napravit nedá. Je to častá situace, do které jsou poslanci vháněni při spolupráci nebo schvalování návrhu této vlády. Je mi líto.

Další pozměňovací návrh je pod číslem 5897 a týká se pozměňovacího návrhu k § 20, kdy ustanovení § 20 odst. 1 zní. Odstavec 1: Vlastník nesmí po dobu řízení o prohlášení za kulturní památku svou věc nebo stavbu, o níž se vede řízení, poškodit nebo zničit. A jde-li o movitou věc, přemístit ji mimo území České republiky. Návrh zákona zcela nelogicky stanoví, že vlastník sice nesmí věc nebo stavbu, o níž se vede řízení o prohlášení za kulturní památku zničit, ale může ji beztrestně poškodit. Pozměňovací návrh eliminuje tento závažný nedostatek.

Součástí tohoto pozměňovacího návrhu pod číslem 5897 je také pozměňovací návrh k § 52, kdy ustanovení § 52 odst. 2 se doplňuje o větu: Podmínky musí vycházet ze současného stavu poznání kulturně historických hodnot, které je nezbytné zachovat při zamýšlených pracích nebo restaurování kulturní památky.

Odůvodnění zní takto: Absence ustanovení o potřebě zachovat kulturně historické hodnoty při zamýšlených pracích nebo restaurování kulturní památky je naprosto zavádějící a v praxi nejvíce frekventovaná agenda by tak při výkonu památkové péče ztrácela smysl. Tento závažný nedostatek se odstraňuje právě vložením doplňující věty, jako je tomu v § 14 odst. 3 platné právní úpravy.

Toto téma je natolik zásadní, že vyžaduje komentář na příkladu. Posuzuje se například projekt stavební úpravy barokní fary. Orgán památkové péče poznal její kulturní historické hodnoty a je schopen bezpečně rozpoznat, jaké zásahy projekt přináší. A co dál. Mezi poznáním hodnot věci a nakládání s ní ve skutečnosti není žádná vazba. Tuto mezeru zákonodárce musí překlenout tím, že řekne, co má orgán památkové péče udělat, dle čeho rozhodne a jeho úkolem je posoudit, co se stane, když bude projekt realizován a zda přitom zůstanou zachovány kulturně historické hodnoty. Pojem zachování je v památkové péči klíčový, protože památková péče, dříve možná výstižněji nazývaná památková ochrana, památky chrání tím, že je zachovává. Zároveň je zřejmé, že hodnot je možné u každé stavby nadefinovat bezpočet. Každý zásah do stavby v průběhu jeho dění má například dokumentární hodnotu. Všechno je však možné zachovat jen opravdu v málo případech. Proto je správní orgán zákonodárcem veden, když zákon říká, že se jedná o ty hodnoty, které je nezbytné zachovat. Hodnoty stavby ve svobodné společnosti nejsou mechanickým předpisem. Je potřeba je interpretovat, a to právě na základě zákonem uváděného současného stavu poznání.

Dámy a pánové, děkuji za pozornost, že jsem vás mohla seznámit a odůvodnit své pozměňovací návrhy, ke kterým se potom přihlásím v podrobné rozpravě.