Děkuji za slovo, vážený pane předsedající. Je mi líto, že opět máme před sebou návrh z dílny této vlády, z jiného ministerstva než se kterým přicházím častěji do kontaktu, a opět tento návrh nemá dostatečné koncepční podklady a především shodu s odbornou veřejností. Je mi líto, že z vlády dostáváme takové návrhy, které se pak upravují během projednávání ve Sněmovně pomocí různých pozměňovacích návrhů.

Dovolte, abych i já okomentovala několik pozměňovacích návrhů, ke kterým se potom přihlásím v podrobné rozpravě. Pokud jde o pozměňovací návrh, který máte v systému pod číslem 5791, tak ten se dotýká § 52. Ustanovení pozměňovacího návrhu řeší časté situace, kdy se řízení vedená dle památkového zákona nebo řízení, jímž orgány památkové péče uplatňují závazné stanovisko, v rozporu se správním řádem neodůvodněně vlečou po mnoho měsíců. Takovéto situace ohrožují žadatele, resp. vlastníky kulturních památek a dalších staveb na územích památkových rezervací a zón v konzumaci jejich vlastnických práv. Vládní návrh zákona tuto situaci nijak neošetřuje. Zákon pozměňovacím návrhem explicitně stanovuje orgánu památkové péče dostatečně dlouhé lhůty, aby vydal posouzení i v obzvlášť složitých případech.

V tomto pozměňovacím návrhu, který máte pod tímto číslem, o kterém jsem hovořila, se také dotýkám § 51, který upravuji do znění, které máte k dispozici. Vládní návrh, který rozlišuje v odstavci dva mezi situacemi, kdy je vyjádření památkového ústavu obligatorní, například u národní kulturní památky žádosti o restaurování, památky s mezinárodním statutem, a kdy závisí na libovůli správního úředníka nebo památkového ústavu, to jsou ostatní případy, které představují převážnou většinu správní agendy, je potenciálním zdrojem korupce jak na straně správního úřadu, tak i památkového ústavu.

Zejména pochybné je toto ustanovení z odborného hlediska například u kulturních památek. Není zřejmé, proč například u restaurování novodobé dekorativní malby nebo štukové výzdoby z konce 19. století v domě, který je kulturní památkou, musí být vždy vydáno vyjádření památkového ústavu, zatímco u celkové opravy tohoto domu nebo například středověké tvrze nikoliv. Takový přístup je nesystémový a výrazně se promítne do památkové praxe i z územního hlediska. V místech či územích, kde jsou památky UNESCO, bude takových vyjádření vydáno mnohonásobně více než v jiných.

Dále zde mám také pozměňovací návrh k § 19, kdy vládní návrh ruší povinnost vyžádat si stanovisko krajského úřadu, zakotvenou v platném památkovém zákoně. Krajský úřad tak ztrácí možnost vyjádřit se k rozšiřování památkového fondu. Proto je pozměňovacím návrhem vložen do zákona odstavec, který zajistí obligatorní stanoviska krajského úřadu.