Opakovaně tady zaznělo z pravé i levé strany, že tento rozpočet je kompromisem a jedni říkají, že je to v podstatě spíše umělecký part s těmi politickými kartami toto sehrát, druzí říkají, že je to v podstatě výsledek velmi absurdní až hrůzyplný a měl by být zahozen, zmačkán a nahrazen něčím daleko hezčím a lepším. Je otázka reálně, co se s těmito pocity dá dělat, protože máme na stole návrh konkrétního zákona a pravdou je, že nemohl být ani jinak zpracován, protože vláda, která v podstatě v těchto dnech končí, mám na mysli vládu Bohuslava Sobotky, tak po celé čtyři roky předkládala, toto je čtvrtý v pořadí, předkládala rozpočty, které měly jednu výhodu, a to, že se vezly na určité vlně hospodářské konjunktury. Když si spočítáte ty čtyři roky, tak vlastně ekonomika vzrostla o 14 procent. To není málo. To není málo a určitě se v takových časech, kdy logicky rostou i rozpočtové příjmy, snáz se rozpočtuje a snáz se využívá zejména té alokační redistribuční funkce veřejných financí.

Na druhou stranu je pravdou, že tato vláda byla sestavena mnohdy ze stran s protichůdnými představami a že vlastně nějakou ucelenější, konzistentnější rozpočtovou filozofii ani mít nemohla a že tedy za těmi čtyřmi rozpočty, včetně toho posledního, asi těžko hledat nějakou rozpočtovou filozofii, mám-li použít poněkud vznešenější výraz.

Rozpočet na rok 2018 pochopitelně vychází z určité makroekonomické predikce a je otázka, jestli tato predikce je odpovídající, jestli jsou příjmy predikovány spíše konzervativně nebo více realisticky. Pokud jste se dívali na pasáž, která hodnotí tu upravenou predikci, myslím tu za září, kdy dorazila čísla ze statistického úřadu za poslední kvartál, jsou to pochopitelně odhady HDP, ale indikovaly pětiprocentní růst, tak se tam několik miliard připsalo jak na příjmech, tak na výdajích.

A hodnocení této predikce, tedy míry růstu příjmů, je hodnoceno většinou těch institucí, které vstupují do konsenzuální prognózy jako spíše realistické, tedy nikoliv konzervativní. V předchozích letech to bylo hodnoceno spíše konzervativně, ty prognózy, některé instituce dokonce hovořily o optimistické prognóze. Takže to jsem chtěl předeslat. Ono totiž s tou predikcí a schválením základních čísel hodně souvisí s tím, kde nám zbude, kolik nám zbude a jaký bude prostor pro případná rozpočtová opatření během roku. A připomenu opět praxi celých těch čtyřech let, tedy vlastně všech čtyřech rozpočtů, 2015, 2016, 2017 a teď nás čeká 2018, že ani v jednom případě ta základní, velká čísla nevyšla. Nevyšla naštěstí tedy v pozitivním slova smyslu, to znamená, že bylo více příjmů a že byl menší deficit, dokonce v jednom roce nám to už reálně skočilo do významného plusu. Mám na mysli ten mimořádný rok 2016, který se ale v té míře určitě opakovat nebude, ale svědčí to o něčem, svědčí to minimálně o tom, jak jsou tyto rozpočtovány, sestavovány, jak máme brát vážně ta východiska makroekonomická, protože když se to stane čtyřikrát, tak už to skoro nevypadá na náhodu. Už to vypadá jako určitý způsob práce, kdy v každém takovém rozpočtu je určitá vnitřní rezerva.

Ze začátku ta rezerva byla na dluhové službě, protože se pronikavě měnila situace na kapitálových trzích, nyní ty rezervy můžeme hledat třeba někde jinde, například to bylo v tom roce 2016 to dočerpání evropských peněz.