Vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, páni senátoři, vážení členové vlády.

My jsme tu v takovém zvláštním formátu, který si myslím, že bychom neměli dále pěstovat. A to je, že zde probíhá rozprava jenom těch, kteří mají přednostní právo a není otevřena řádná rozprava. Myslím, že se musíme k těmto postupům na grémiu Poslanecké sněmovny vrátit a vytvářet prostor pro to, aby zde mohli vystupovat s rovným právem všichni poslanci, kteří mají zájem mluvit a mají zájem reagovat.

Já bych měl zájem a mám i tedy právo přednostní reagovat na některé svoje předřečníky. Neudělám to, udělám to pouze v jednom případě, kdy se vaším prostřednictvím pane předsedající, obrátím na předsedu Tomia Okamuru a požádám ho, aby, když vystupuje a hodnotí třeba události listopadu 1989, tak aby nemluvil za všechny občany, kteří tehdy byli na náměstích a kteří vyjadřovali svoji politickou a občanskou vůli.

Rozhodně tedy ať nemluví za mě a moje přátele, protože my jsme v listopadu 89 nechtěli rozpouštět NATO, my jsme v listopadu 1989 rozhodně nechtěli všeobjímající přímou demokracii a my jsme v listopadu 89 určitě nechtěli přímou volbu prezidenta. My jsme chtěli úplně jiné věci. My jsme chtěli svobodu a demokracii. Svobodu a demokracii máme, jsme za to vděčni a nemyslím si, že by pan předseda nám měl podsouvat tyto věci a mluvit za všechny občany, kteří tehdy na náměstích byli.

Chápu, že pan předseda Okamura žije ve svém fikčním světě, ve kterém jedním z největších nepřátel je neexistující demoblok. Já mu tyto jeho představ neberu, to je v pořádku. Ale co mu chci vzít, je to, aby si osoboval právo mluvit za lidi, kteří v listopadu 89 nechtěli rozpouštět NATO, nechtěli přímo demokratické postupy, ale chtěli fungující parlamentní demokracii, ale hlavně chtěli svobodu. To je to podstatné.