Ačkoliv se nabízí miliony nadpisů, zkusil jsem ten, který charakterizuje náš dlouhodobý a bohužel i pravidelný boj, tedy boj nás poskytovatelů sociálních služeb o dofinancování sociálních služeb.

Oko neznalého čtenáře musí být možná překvapeno, zase jim chybí peníze, zase chtějí přidat, zase, zase…

Věc je ale daleko složitější a situace daleko vážnější. Sociální služby jsou v situaci, kdy se o ně veřejnost dlouhodobě nezajímá. Své oko na sociální služby upře většina lidí až ve chvíli, kdy je oni nebo jejich příbuzní potřebují. I z toho možná plyne, až nesmyslně malá prestiž práce v sociálních službách a malý respekt k těm, kteří v tomto odvětví působí. Přes to, že od roku 1989 prošly sociální služby obrovským vývojem, jak v rámci komfortu prostředí, v nichž jsou poskytovány, kvalitou poskytovaných služeb, ale také obrovským růstem odbornosti jednotlivých zaměstnanců. A věřte, že  práce, kterou zaměstnanci v sociálních službách odvádí, je neskutečně těžká psychicky, je těžká fyzicky a vyžaduje úžasné lidi s empatií, porozuměním a hlavně lidi s chutí pracovat a věnovat se ostatním.  Takovou práci nelze mnohdy zaplatit penězi, a když ano, měla by být odměna adekvátní práci. Vzhledem k platovým tarifům byli dlouhodobě lidé v sociálních službách neskutečně podhodnoceni.

Je třeba přiznat, že v posledních dvou letech se povedlo narovnání těchto platů na úroveň, která je řádově podstatně výše, než byla před třemi, čtyřmi lety. Zároveň si ale musíme uvědomit i situaci, kdy se přidávalo i v ostatních odvětvích. Nicméně nechci tu v tuto chvíli lobovat za popravdě nereálné navýšení platů, k tomu snad dojde dohodou  na jednání tripartity pro rok 2020. To za prvé.