Pro vysvětlení je třeba se vrátit trochu v čase a podívat se na věc ze širší perspektivy. Sociální demokracie (spolu s odbory) prosadila v posledních letech několikrát poměrně výrazné zvýšení minimální mzdy. Dokonce i podnikatelské kruhy uznaly, že to žádné škody ekonomice nenapáchalo, spíše naopak. Ostatně silný růst mezd je hnacím motorem domácí poptávky a jak nám řekli statistici při v podstatě všech posledních zprávách o vývoji HDP, tak právě domácí poptávka měla a má nyní větší význam při udržení dynamiky našeho hospodářství. Potud je všechno v pořádku.

V jednom konkrétním případě ale růst minimální mzdy vyvolal problémy. Nikoliv nečekané – já i někteří kolegové jsme na to upozorňovali včas, ale nebyli jsme vyslyšeni. Onou oblastí je zaměstnávání lidí se zdravotním postižením. Obvykle je zaměstnávají družstva a sociální podniky a mají s tím samozřejmě významným způsobem vyšší náklady, než běžný zaměstnavatel. A i když je práce pro lidi se zdravotním postižením výborná terapie a konec konců i rehabilitace, jejich produktivita práce je pochopitelně limitovaná, nemohou vykonávat řadu činností s vysokou přidanou hodnotou a tak dále. Mzdy se vždy pohybovaly v pásmu minima, když minimum vzrostlo (poměrně výrazně) řada těchto družstev a sociálních podniků se dostala do vážných problémů.

Nejčastější zaměstnavatelé (družstva a sociální podniky) fungují ve všem ostatním jako normální podnikatelský subjekt. Není to žádná charita, kterou by stát „živil od A do Z“, mají svoje produkty, se kterými jdou na trh a musí se uživit. I když jim společnost pomáhá dotací na vytvoření pracovních míst pro postižené spoluobčany, ve všem ostatním jsou pod stejným tlakem, jako kdokoliv jiný.