Vyrůstal jsem v Matiční ulici, v prvním z prvorepublikových nájemních domů. Mezi domy byly trávníky, na kterých se „plajchovalo“ prádlo, pod topoly, které lemovaly tyto, na svou domu moderní domy, jsme hráli jako kluci kuličky, na ulici pak fotbal. Auta tam téměř nejezdila. Před domy bylo pole až k přístavu, kde jsme se v ještě čistém Labi koupali, přes Labe byl přívoz. Prostě idyla. Ve Svádovské ulici, kam jsem chodil na hodiny akordeonu, bydlela jedna romská, tehdy se říkalo cikánská rodina Džurbanových. Jejich dcerka chodila se mnou do třídy, byla vždy čistě upravená, seděla ve třídě v první lavici a byla jednou z nejlepších žákyň.

Střih. V Krásném Březně je hřbitov, kde se propadala kaple a byla před zbouráním. Mluvím o současné době. Na tom hřbitově odpočívají moji rodiče a celý náš rod z matčiny strany Kejlů. Čas od času jezdím na hrob. Někdy v době po mé kandidatuře na prezidenta se tam začala opravovat kaple. A opravovala ji výhradně parta romských dělníků včetně jejich romského předáka. „A makali skutečně fest“, jak se lidově říká. Já jsem si jednou od nich vypůjčil koště na odstranění padajícího listí z hrobu a jejich předák, už v letech, se se mnou dal do řeči.

Povídal: „Proč vy, bílí, proč nám kazíte mladé. Nedávejte těm mladým (řekl cigánům) ty peníze na ruku za NIC, dejte jim práci. Když seš černej, tak o práci nezavadíš. Ještě že máme tuhle stavební firmu.“