Dámy a pánové, bylo by nanejvýš vhodné vést pouze oslavné řeči ke 100 letům založení společného státu Čechů, Moravanů, Slováků, Podkarpatských Rusínů ale i Němců a Maďarů jakož i dalších národností. Jsem rád, že se v tomto roce upozornilo i na velkou úlohu, téměř mučedníků, kteří unikli pouze o vlásek vykonání trestu smrti, politikům pozdější Československé národní demokracie Karlu Kramářovi a obzvláště tvůrci fiskální stability nového společného státu Aloisi Rašínovi. Říkalo se jim mužové 28. řijna. Přesto oni, ani někteří další domácí odbojáři, nebyli pozváni na hlavní oslavu na  Hrad  v souvislosti s prvním výročím vzniku samostatného státu 28. října 1919.  Pouze na dopolední skleničku. Nevděk vládne světem v kterékoliv době.

I Rašínův syn Ladislav byl významným prvorepublikovým politikem. V roce 1935 byl zvolen poslancem Parlamentu za Národní sjednocení. Zásadně nesouhlasil s podpisem Mnichovské dohody. Jako jeden z vůdčích členů Výboru na ochranu republiky přesvědčoval prezidenta Beneše, aby Mnichovský diktát neakceptoval. Myslel si, že jsme se měli bránit. Právě tak, jako si to myslím i já. V roce 1938 se ohnul náš charakter a toto prokletí se táhlo i do následujících mnoha desetiletí. Měli jsme celkem slušně  vyzbrojenou armádu. Ironií osudu je, že právě československé zbraně byly těmi, co po okupaci zbytku našeho území v počátku války, Wehrmacht obrátil proti zemím, které nás zradily Francii a vlastně i Polsku, které si ukrojilo Těšínsko.  Ladislav Rašín byl umučen v nacistickém žaláři koncem války.

Chci zdůraznit jednu věc. Zapomíná se, že i Rusínská diaspora ve Spojených státech měla v osobě Grigorije Žatkoviče vliv na prezidenta Wilsona, aby souhlasil s vytvořením svobodného Československa.

Žatkovič byl spolužák a přítel prezidenta Wilsona z univerzitních let na prestižní Pensylvánské univerzitě a i jeho vliv přiměl prezidenta Wilsona změnit názor. Původně totiž nebyl přítelem myšlenky samostatného Československa neboť měl obavy z fragmentace podunajské monarchie na 15 států. Dlužno říci, že jeho obavy nebyly tak úplně  bezpředmětné jak se ukázalo za 20 let. Zřejmě nebýt rozpadu Rakouska – Uherska nebyla by živná půda pro růst nacistické ideologie. Nebyly by snahy sudetských Němců o připojení k Německé říši. Ale nechme co by, kdyby. Co se stalo, nedá se odestát.  

Obrátím teď svou pozornost k současnosti a blízké a vzdálenější budoucnosti.