Myslím, že není nadbytečné připomenout, že mnoha operací této války se účastnili také čeští vojáci. Například na jižní frontě, která se otevřela poté, když Itálie v květnu 1915 vyhlásila válku Rakousku-Uhersku. Kromě pochvaly velitele Sočské fronty generála Svetozara Boroeviče, který hodnotil všechny vojáky své armády slovy, že „každý voják na Sočské frontě zaslouží zlatou medaili“, hodnotilo statečnost rakousko-uherských vojáků Sočské fronty, kteří byli ze 60% Slované, ze 16% Maďaři, z 13% Němci a z 11% Rumuni, i velení italské armády. Jejich hodnocení končí slovy: „Avšak zkušenost nás naučila, že se tito Slované…bijí na naší frontě s obzvláštní neústupností. Stačí uvést Čechy, kteří se s nedostižnou houževnatostí bránili a raději se v kavernách nechali zabít, než aby se vzdali“.

Výstřely tisíců hlavní děl, kulometů, pěchotních pušek, desetitisíce pěšáků proti mnohde narychlo budovaným obranným pozicím. Milióny mrtvých, přesouvání zbraní, vojáků, munice, potravin a zpětné transporty raněných. Problémy se zásobováním, nedostatkem munice a potravin, šířící se infekční choroby. Průměrná váha vojáka činila tehdy asi 50 kg. To všechno jsou skutečnosti, které byly již mnohokrát znázorňovány prostřednictvím filmu, literatury i osobních vzpomínek přímých účastníků této katastrofy, která už bude natrvalo spojená s počátkem dvacátého století. Proč tyto hrůzné obrazy připomínám? Abychom si uvědomili, že se nás to také týká. Nebyli to jenom nějací „oni“, byla to i naše věc.

V roce 90. výročí Velké války, v neděli 3. října 2004, byl v Římě zařazen do seznamu blahoslavených poslední rakousko-uherský císař a český král Karel Habsburský. Svatý stolec se rozhodl k tomuto kroku po předchozím období podrobného zkoumání životních okolností a postojů člověka, který zpočátku byl jen velmi nepravděpodobným nástupcem císaře Františka Josefa I. Po řadě neočekávaných událostí v Habsburském domě však přichází na řadu jako následník trůnu v době, o které se sám jeho předchůdce vyjádřil slovy: „Převzal jsem trůn za nejtěžších okolností a předávám jej za okolností ještě těžších.“ Píše se listopad roku 1916, válka již zuří déle než dva roky. Skončila dlouhá vláda muže, který byl považován téměř za synonymum Habsburské říše a na místo starého mocnáře nastupuje jeho mladý, ani ne třicetiletý prasynovec.