Bývalá premiérka Élisabeth Borne, jež prosadila kritizovanou důchodovou reformu a striktní imigrační zákon, který mimo jiné zpřísnil podmínky pro udělení azylu i trvalého pobytu na území Francie a omezil přístup k sociálním dávkám a službám, podala na začátku loňského ledna demisi. Ve funkci ji vystřídal oblíbenější Gabriel Attal (přezdívaný „baby Macron“), jehož kabinetu se ale staly osudné květnové volby do Evropského parlamentu.

V nich drtivě zvítězilo pravicové Národní sdružení (dřívější Národní fronta), přičemž centristická strana Obnova vedená prezidentem Emmanuelem Macronem skončila až na třetím místě. Macron na volební debakl překvapivě reagoval okamžitým rozpuštěním Národního shromáždění a vypsáním předčasných parlamentních voleb, jež se konaly již koncem června. Přestože se čekalo, že prezident tímto rozhodnutím definitivně pohřbí vlastní stranu a z nastalé situace bude těžit hlavně pravice, volby nakonec vyhrála levicová koalice Nová lidová fronta. Výsledky voleb byly ovšem velmi těsné a žádný z politických subjektů nezískal v dolní komoře většinu.

Následná povolební vyjednávání Francii uvrhla do ještě větší nejistoty. Země byla během prázdnin bez vlády, načež prezident Macron v září jmenoval předsedou vlády Michela Barniera. Bývalý hlavní vyjednavač Evropské unie o podmínkách brexitu ale v Národním shromáždění neměl podporu ani jedné z opozičních stran. Nakonec mu zlomily vaz spory o schválení státního rozpočtu na rok 2025, během nichž návrhy koaliční vlády opět nezískaly podporu opozice. Když se Barnier rozhodl schválit státní rozpočet bez hlasování v parlamentu, jeho vláda nezískala v Národním shromáždění důvěru a padla. Stalo se tak vůbec poprvé od roku 1962.

Novým premiérem následně Macron ještě těsně před Vánoci jmenoval Françoise Bayroua, předsedu centristického Demokratického hnutí. Přestože i on zkraje svého mandátu čelil hlasování o nedůvěře, na rozdíl od Barniera jej ustál. I on ovšem bojuje s patovou situací v podobě současného složení parlamentu–pravice i levice mají při schvalování každého zákona vydírací potenciál. V jejich zájmu tak je spolupracovat, mařit akceschopnost Macronovy Obnovy v parlamentu, a ještě více destabilizovat již vypjatou politickou situaci.
Přesto se v únoru Bayrouovi konečně podařilo v dolní komoře prosadit přijetí státního rozpočtu, jenž by měl prostřednictvím úsporných opatření pomoci stabilizovat veřejné finance. Francouzský rozpočtový deficit je již od roku 2020 rekordní. Zemi galského kohouta navíc trápí vysoký státní dluh, rostoucí nezaměstnanost, inflace a potřeba navýšit investice do obrany.