Bývalá premiérka Élisabeth Borne, jež prosadila kritizovanou důchodovou reformu a striktní imigrační zákon, který mimo jiné zpřísnil podmínky pro udělení azylu i trvalého pobytu na území Francie a omezil přístup k sociálním dávkám a službám, podala na začátku loňského ledna demisi. Ve funkci ji vystřídal oblíbenější Gabriel Attal (přezdívaný „baby Macron“), jehož kabinetu se ale staly osudné květnové volby do Evropského parlamentu.
V nich drtivě zvítězilo pravicové Národní sdružení (dřívější Národní fronta), přičemž centristická strana Obnova vedená prezidentem Emmanuelem Macronem skončila až na třetím místě. Macron na volební debakl překvapivě reagoval okamžitým rozpuštěním Národního shromáždění a vypsáním předčasných parlamentních voleb, jež se konaly již koncem června. Přestože se čekalo, že prezident tímto rozhodnutím definitivně pohřbí vlastní stranu a z nastalé situace bude těžit hlavně pravice, volby nakonec vyhrála levicová koalice Nová lidová fronta. Výsledky voleb byly ovšem velmi těsné a žádný z politických subjektů nezískal v dolní komoře většinu.
Následná povolební vyjednávání Francii uvrhla do ještě větší nejistoty. Země byla během prázdnin bez vlády, načež prezident Macron v září jmenoval předsedou vlády Michela Barniera. Bývalý hlavní vyjednavač Evropské unie o podmínkách brexitu ale v Národním shromáždění neměl podporu ani jedné z opozičních stran. Nakonec mu zlomily vaz spory o schválení státního rozpočtu na rok 2025, během nichž návrhy koaliční vlády opět nezískaly podporu opozice. Když se Barnier rozhodl schválit státní rozpočet bez hlasování v parlamentu, jeho vláda nezískala v Národním shromáždění důvěru a padla. Stalo se tak vůbec poprvé od roku 1962.
Novým premiérem následně Macron ještě těsně před Vánoci jmenoval Françoise Bayroua, předsedu centristického Demokratického hnutí. Přestože i on zkraje svého mandátu čelil hlasování o nedůvěře, na rozdíl od Barniera jej ustál. I on ovšem bojuje s patovou situací v podobě současného složení parlamentu–pravice i levice mají při schvalování každého zákona vydírací potenciál. V jejich zájmu tak je spolupracovat, mařit akceschopnost Macronovy Obnovy v parlamentu, a ještě více destabilizovat již vypjatou politickou situaci.
Přesto se v únoru Bayrouovi konečně podařilo v dolní komoře prosadit přijetí státního rozpočtu, jenž by měl prostřednictvím úsporných opatření pomoci stabilizovat veřejné finance. Francouzský rozpočtový deficit je již od roku 2020 rekordní. Zemi galského kohouta navíc trápí vysoký státní dluh, rostoucí nezaměstnanost, inflace a potřeba navýšit investice do obrany.
Výše uvedené problémy v kombinaci s nestabilní mezinárodní situací zní jako výborný recept na výhru levice nebo pravice v nadcházejících volbách. Ty nejbližší, prezidentské, by se měly podle plánu konat v roce 2027. Ústava prezidentu Macronovi zakazuje, aby se ucházel o třetí prezidentský mandát v řadě. Ještě na začátku letošního roku se zdálo, že by díky aktuálnímu složení dolní komory parlamentu mohli ve volbách největší podporu získat dřívější neúspěšní prezidentští kandidáti, lídr radikální levice Jean-Luc Mélenchon a vůdčí osobnost pravice Marine Le Pen.
Mélenchonovi bude ale za dva roky již 76 let, a jeho kandidatura je tak nejistá. Druhá favoritka, Marine Le Pen, proslulá svými opodstatněnými názory (nejen) na migraci, byla v březnu shledána vinnou ze zpronevěry finančních prostředků určených pro zastoupení Národního sdružení v Evropském parlamentu. Le Pen kvůli tomuto případu dostala zákaz kandidovat v prezidentských volbách. Národní sdružení tak místo ní bude v klání s největší pravděpodobností zastupovat Jordan Bardella.
Je ale ve hvězdách, zda Bardella dokáže získat podobnou podporu jako jeho předchůdkyně. Le Pen se dříve například nechala slyšet, že by zavedla moratorium na legální imigraci, výrazně zpřísnila azylová pravidla, snížila sociální dávky pro cizince a odebrala dětem migrantů, jež se narodily ve Francii, automatické právo na získání francouzského občanství. Zároveň lobbovala za vystoupení Francie ze schengenského prostoru a Evropské unie a za posílení hraničních kontrol.
Ačkoli se jedná o moderní a přímočaré řešení, kvůli nezvládnuté migrační politice zajistila Le Pen podporu u poměrně velké části společnosti. Koneckonců, k některým z nich přistoupila i bývalá centristická vláda premiérky Borne. Problematiku migrace často skloňuje také současný vládní kabinet. Došlo tak již například k posílení kontrol na hranicích s Itálií.
Dlouhodobý chaos a nestabilita by ale v nacházejících volbách mohly nahrát někomu úplně jinému– tradičním Republikánům a Socialistické straně, jež by se v očích Francouzů mohly stát nostalgickým návratem „k normálu“.
I přes vnitřní nestabilitu a nejistotu ale Francie zůstává významným hráčem v mezinárodní politice, je naším 6. nejvýznamnějším obchodním partnerem a díky obchodům s Francouzi získali Češi v loňském roce 121,38 miliard Kč. V březnu loňského roku došlo navíc k podpisu Akčního plánu pro strategické partnerství, jež má posílit bilaterální spolupráci v celé řadě oblastí, včetně vědy, energetiky nebo migrace.
Jediným škraloupem ve vzájemných vztazích je žaloba francouzské společnosti EDF, jež se neúspěšně ucházela o dostavbu nových jaderných bloků v Dukovanech. Nejvyšší správní soud před několika dny zamítl žalobu EDF, v níž se společnost domáhala zákazu uzavřít tendr mezi Českou republikou a vítěznou firmou KHNP z Jižní Koreji. Korejci totiž podle francouzské strany mohli zaručit výhodnější cenu kvůli nepovoleným státním dotacím, což ale soud odmítl.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasovalo 0 čtenářů)
Mohla by vážná politická krize ve Francii ohrozit již tak rozkolísanou stabilitu v Evropě?
autor: PV
