Velmi mě udivuje, že nový ministr vnitra odmítá řešit otázku změny legislativy ohledně nutné obrany. Na rozdíl od něj, my občané, nemáme svou ochranku a proto, dojde-li na lámání chleba, musíme se ubránit sami. Jsem proto velmi rád, že Radek John se včera nás, obyčejných lidí, zastal a tvrdě prosazoval řešení této otázky. I já si totiž myslím, že obrana není nepřiměřená nikdy. Nepřiměřený je vždycky útok.

V posledních dnech byl rovněž publikován průzkum veřejného mínění agentury SANEP na téma Ochrana zdraví a majetku. A tak jsem se konečně dozvěděl, že 79% lidí v naší republice věří, že stávající legislativa chrání spíše pachatele trestné činnosti, než jejích oběti. Okolo 81% lidí věří, že nejsou dostatečně chráněna naše základní práva na ochranu života a majetku. A ne nadarmo. Podívejte se na to, co se děje v našich severních krajích. Podívejte se na lokality mimo velká města. Podívejte se na kriminální situaci v Praze, Ostravě, v Ústí nad Labem. Poslední dobou je vůbec těžké jmenovat oblast České republiky, ve které by se člověk mohl cítit zcela bezpečně. Nelze se divit lidem, že jsou rozhořčeni nespočtem příkladů ve svém okolí, kdy byl někdo přepaden, oloupen, znásilněn - aniž by měl sebemenší šanci se útoku bránit. Městská policie se povětšinou věnuje všemu, jenom ne bezpečnostní situaci v ulicích. Namísto prevence krádeží, loupeží a užívání návykových látek ze strany mládeže strážníci pouze se zálibou „botičkují“ a rozdávají jiné malicherné pokuty. Když však skutečně dojde na chvíli, kdy potřebujeme, aby muž zákona stál za našimi zády, většinou tam bohužel není. Tak jako jednotlivé městské policie spíše připomínají daňové úřady našich měst a obcí, tak naše státní policie často nemá dostatek prostředků na svůj základní provoz. Policejní stanice jsou rušeny, dojezdové časy na místo činu jsou tak dlouhé, že radši nebyly ani oficiálně stanoveny a občanovi tak v často kritické situaci nezbude než se spoléhat pouze a jenom sám na sebe. Bohužel v tom okamžiku za jeho zády nestojí ani naše zdejší právo. Lidé to vědí a lidé to cítí. A mají na výběr: buď budu poslušně stát a čekat na ránu, buď projdu kolem napadeného a budu dělat, že se dívám stranou, nebo se zločinu postavím. Nebudu mít však čas si svůj krok rozmyslet.

Nebude chvíle zavolat právníkovi, abych s ním zkonzultoval „přiměřenost“ svého rozhodnutí. Takové rozhodnutí totiž musí padnout během zlomku vteřiny. A jak i z tohoto sociologického průzkumu plyne, naši občané chtějí mít právo jej učinit. Uvědomme si, že naše kultura nepřipouští zločin a násilí. Naše filmy, naše knihy i pohádky pro malé děti stojí na příkladu kladných hrdinů, kteří se nebáli postavit se do cesty zločinu. A to, za co obdivujeme naprostou většinu z těchto hrdinů, by bylo v očích běžného českého soudce považováno za „nepřiměřenou obranu“.