Jsem nucen konstatovat, že centrum zahraniční politiky České republiky se z Černínského paláce přesunulo do Řeporyjí a pokud by se snad ODS dostala někdy do vlády, bude Pavel Novotný novým ministrem zahraničí. Jako by to ještě nestačilo, máme tady pokračování: Cesta předsedy Senátu Vystrčila na Tchaj-wan není nic jiného než další úmyslná a jasná sabotáž české zahraniční politiky. Vraťme se však nejdřív ještě zpátky k řeporyjskému starostovi adorujícímu nacistické pohůnky. Novotný odhalil pomník, jehož součástí je vojenská přílba wehrmachtu. To je opravdu ojedinělé i v evropském měřítku! Symboly jsou výmluvnější než nějaké seznamy padlých vlasovců či buňačenkovců, dezertérů, válečných zločinců a vrahů, lidí s temnou minulostí a s ambicí pořídit si alibi pět minut pod dvanácté. Že jsou čistí jako lilium, jim nevěřili ani Američané, k nimž prchli. Předseda ODS Petr Fiala, bývalý předseda moravské větve Panevropské unie (té samé, jejíž německou větev vede šéf sudetoněmeckých plaček za starými pořádky Bernd Posselt) ke všemu zatvrzele mlčí. Můžeme tedy celkem snadno usuzovat, kdože se tak usilovně snaží o poškození pozice Česka jako spolehlivého a konzistentního partnera v mezinárodní politice. Je to současná Občanská demokratická strana.

Naše hranice jsou zpečetěny krví

Ono se to nezdá, ale tchaj-wanská politika ODS spolu s bratříčkováním se s profesionálními „vyhnanci“ (ti opravdoví rodáci z českých zemí, pokud ještě žijí, jsou kmeti), navzájem opravdu souvisí. Malé země jako je Česko musí především dbát na svou státní integritu, na nedotknutelnost svých hranic. A ta je garantována, bez ohledu na aktuální vnitrostátní režim, ať už vládnou komunisté, nebo demokraté, především mezinárodními smlouvami. Jakou obrovskou práci dalo prezidentu Benešovi, než dosáhl u velmocí distancování se od Mnichovské dohody! Nešlo vůbec o samozřejmou věc, proč by nakonec velmoci přiznávaly nějakou chybu? Vždyť každý mocný stát rád vidí sám sebe v roli šlechetného mírotvůrce. Až likvidace nacistického kata českého národa Heydricha představovala v praxi argument pro uznání obnovení předmnichovských hranic. Poprava „zastupujícího říšského protektora“ byla vykoupena životy tisíců českých vlastenců. Naše hranice jsou zpečetěny krví moderních mučedníků, odbojářů a barikádníků, mějme to na paměti.

Nečiň druhému, co sám nechceš

Prastarou a zcela univerzální zásadou veškeré etiky je požadavek nedělat nic druhému, co nechci, aby bylo prováděno mně. Tentýž princip platí i v zahraniční politice a diplomacii. Náš stát dlouhodobě udržuje, stejně jako téměř celý svět, diplomatické styky s vládou v Pekingu, uznává politiku jedné Číny. S úřady na Tchaj-wanu jsme navázali plodné ekonomické i kulturní styky, ale tato vzájemná zastoupení se velvyslanectví nejmenují, ani se tam nepohybují pracovníci s diplomatickými pasy. Jde opět o důležité symbolické gesto. Takto nastavený provoz Čínské lidové republice nijak nevadí a ani se proti němu neohrazuje. Ovšem cesta druhého nejvyššího ústavního činitele do Tchaj-peje a přijetí u tamní prezidentky je jiná káva. Žádný náš spojenecký stát nic takového (s marginální výjimkou Belgie) neudělal. Jak by se nám líbilo, kdyby Číňané odvetou poslali zástupce předsedy Stálého výboru Všečínského shromáždění lidových zástupců na návštěvu do sídla Sudetoněmeckého landsmanšaftu do Mnichova, kde by jednal s „prezidentem“ Berndem Posseltem? Představme si ten úlek a paniku, vyvolanou spekulacemi, co by asi mohlo být předmětem takových rozhovorů…