Turečtí, syrští i ruští velitelé intenzivně jednají. Podél dálnice M4 zřizují Rusové kontrolní body, brání Turkům obsadit město Kobani. Rusové obsazují uvolněnou základnu amerických speciálních sil v Manbidži. Syrská armáda obsadila letiště ve městě Tabka a překročila Eufrat. Dokonce se šeptalo, že Turci nejdříve nechtěli vpustit do svého vzdušného prostoru letadlo s americkým viceprezidentem a že Američané v tichosti chystají evakuaci atomových zbraní ze základny v Incirliku.
Jde o selhání Západu: ne tečka, ale vykřičník!
Nelegální ozbrojená agrese Turecka proti kurdským územím Sýrie – jakkoli je svou povahou a zejména provedením až perverzní – není neočekávanou záležitostí, nepřišla jako blesk z čistého nebe. Je mj. produktem prakticky půlstoletého appeasmentu celého tzv. západního společenství vůči Turecku (minimálně od doby počátku turecké okupace severního Kypru), kdy se svět díval na druhou stranu, když turecká vojska beztrestně operovala na území severního Iráku. Je hlavně krvavým vyústěním snahy Západu o svržení sekulárního režimu přímo zvoleného prezidenta Bašára Asada po roce 2011. Je to selhání Západu v respektu k základním svobodám, jako je právo na sebeurčení a vyprovokováním „umírněných islamistů“ (to je asi jako částečně těhotná žena) k povstání proti vládě Bašára Asada, za pomoci (výcvik, zbraně, vybavení, informace, logistika až po ozbrojenou podporu ostřelováním) bombardování pozic syrské armády. To vše se děje za podpory USA, Velké Británie, Francie a samozřejmě “nezápadních“ aktérů téhož procesu (Saúdská Arábie, Katar). Můžeme směle hovořit o jejich přímém aktivním podílu na zničení hospodářství a území syrského státu a o jejich vědomé podpoře zločinců tzv. Islámského státu a dalších džihádistických formací v tomto špinavém boji.
Kdyby tisíc samopalů…
Lze bez obav říci, že v čele podporovatelů zločinů proti lidskosti Islámského státu v Sýrii stálo po celou dobu jeho existence Turecko, a to vojensky, logisticky i ekonomicky. Západ, včetně příslušných českých orgánů, o všem dobře věděl a zatvrzele k tomu mlčel nebo se díval stranou – ať už šlo o turecké řádění v Idlíbu, Al Bábu, Manbídži nebo Afrínu. Bohužel, i česká vláda po mnoho let nelegální multinárodní ozbrojenou intervenci do Sýrie verbálně i materiálně podporovala pod heslem „Asad musí pryč“! Vzpomeňme si na tisíce českých samopalů a kulometů včetně milionů kusů munice, které bývalý ministr Stropnický věnoval údajně Kurdům, kterým to ale vezli Američané, považující Kurdy za teroristy… Doufejme, že šlo pouze o neschopnost a neznalost, že si všichni ti představitelé EU snad ani nebyli vědomi toho, jaké démony tímto vypouštějí na světlo a o jaké jde pokrytectví a vrchol politiky dvojího metru.
Erdogan nás vydíral a prošlo mu to
Turecká vojenská přítomnost ani vojenské akce v Sýrii zkrátka neměly oporu v mezinárodním právu od jejího samého počátku, na rozdíl od vojenské přítomnosti Íránu a Ruska, která vždy probíhala na základě pozvání a souhlasu legální a legitimní syrské vlády. Mimochodem, všechny tyto aktivity stály u exodu Syřanů , jejich masivní vlny nelegální migrace do Evropy po roce 2014, minimálně v její blízkovýchodní větvi. Jde o migraci, kterou do značné míry ovlivňoval a orchestruje právě turecký diktátor Erdogan a jejím vyhrožováním finančně vysává a vydírá Evropskou unii.
Blahosklonné mlčení jen pro někoho
Západ mlčel k brutálním etnickým a náboženským čistkám proti syrským křesťanům, šíitům, Drúzům, Jezídům a Kurdům – mnohdy ne nepodobným aktivitám německých nacistů. Toto mlčení, které klidně můžeme označit za spolupachatelství, bylo začasté motivováno i nízkými a zištnými pohnutkami v podobě snahy o budoucí podíly na ziscích z obchodu se strategickými surovinovými komoditami a z produktovodů, které měly být ukradeny syrskému státu a „přerozděleny“ ve prospěch jiných hráčů. Tito byli ve službách dirigovaných zejména wáhabbistickou saúdskou diktaturou, která nevraždí na potkání jen novináře, ale několik let páchá neslýchaně krutou genocidu jemenských civilistů, starců, žen a dětí. Vše se opět děje za blahosklonného mlčení USA a Západu, kteří k tomu Saúdům, váženým spojencům, ještě dodávají zbraně, munici a vojenské poradce.
Za frázemi hledej ropu, plyn a vodu
V této souvislosti už ani nepřekvapí, že i v blízkosti území, která napadli Turci společně s islamistickými hrdlořezy (často zajatí teroristé z Daeš, osvobození nebo uprchlí z kurdských vězení, místní anebo cizinci, původem i z dalších států oblasti včetně zemí EU) minulý týden, se nacházejí naleziště ropy, zemního plynu a zdroje pitné vody. Erdogan o těchto územích hovoří jako o budoucím „bezpečnostním pásmu“. U něho tento cynický newspeak nepřekvapí, mnohem tristnější je skutečnost, že tomuto plánu muže, který se chce stát novodobým osmanským sultánem, nedávno po bilaterálním jednání nadšeně tleskal i premiér Babiš. Na této úrovni už by asi neznalost opravdu omlouvat neměla...
Stáhnou se USA do sebe? Co pak?
Pokud se na syrský konflikt a jeho nejnovější peripetie podíváme „geopolitickýma očima“, musíme konstatovat, že zde lze plasticky pozorovat určitou proměnu rozložení moci a síly jednotlivých mezinárodněpolitických aktérů (nejen) v tomto prostoru. A to směrem od unipolarismu dominovaného USA k multipolarismu, ve kterém je nutno stejně tak počítat například právě s Ruskem, Íránem a Tureckem a Saudskou Arábií (co se týče blízkovýchodního regionu v širším smyslu), ale samozřejmě i s Čínou, Indií a dalšími hráči v širším měřítku a kontextu. Lze, s určitou mírnou nadsázkou říci, že podobně, jako američtí vojáci, nyní opouštějí Sýrii (a chystají se opustit Afghánistán), vyklízejí USA jako takové pozici světového geopolitického hegemona. A není to jen produkt politického kalkulu, že reorientace od aktivismu a angažovanosti v mezinárodní politice povede zpět k izolacionismu...
NATO teď ukázalo, co je zač
Součástí těchto procesů je i stále viditelnější proměna NATO, jehož je Turecko stále „váženým“ členem, ze strategické politicko-vojenské obranné aliance na konsorcium a PR agenturu podporující americký zbrojní průmysl a business, kde si v podstatě každý (silnější) člen dělá, co chce, bez ohledu na mezinárodní právo, Radu bezpečnosti OSN apod. Zároveň je, na pozadí turecké agrese v Sýrii, velmi dobře viditelná i bezzubost, nadbytečnost a nefunkčnost celé tzv. Společné zahraniční politiky EU, která se v podstatě zredukovala na jakousi agenturu pro závádění, kontrolu a administraci protiruských sankcí. Jinak je to prázdná skořápka a Potěmkinova vesnice, která se ve vztahu k Turecku a Erdoganovi zmůže jen na ono pověstné – a na Bosporu jistě velkou hrůzu a obavy budící – "Ty, ty, ty...!" Je jen nesmírně smutné, že k tomu, abychom tuto syrovou realitu mohli nahlédnout a přiznat si ji, byť třeba někteří zatím jen neveřejně, musely zemřít v Sýrii desítky tisíc osob, nejen kurdské národnosti...
Ale co my tady v Česku?
Co vše znamená pro nás? K ohromné migrační vlně z Afriky, které EU tak pečlivě umetá cestu, jak jsem psal v předchozích článcích, přibude další. Erdogan chce peníze a tak, aby přitlačil na EU, jistě pustí pár desítek tisíc migrantů do Evropy. Desetitisíce džihádistů, rozprchlých z kurdských detenčních center jistě nepůjdou bydlet do Damašku, ale půjdou pokračovat v šíření islámu do Evropy. V davech migrantů se jistě ztratí.
Využívám této pohnuté chvíle, abych opětovně vyzval vládu České republiky, aby neprodleně zahájila přípravu opatření na obranu území a obyvatel ČR před migrační vlnou a před zhoršením bezpečnostní situace v ČR.
Nespoléhejme na pomoc spojenců zvenčí, zatím ještě nikdy nepřišla. Spojenci nám pomohou. až když si pomůžeme sami. Je to na nás!
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
