Sociální demokraté by tento akt mohli vydávat za svou zásluhu - předsedou vlády byl v té době Miloš Zeman. Kdyby jim to ovšem nekazila vzpomínka na tehdejšího sociálnědemokratického ministra zahraničí Jana Kavana. Ten se rok předtím, než se ve městě Independence ve státě Missouri uskutečnil slavnostní ceremoniál předání ratifikačních listin, vyptával především na to, jak se dá z aliance vystoupit.

Pro upřesnění: cesta do NATO vlastně začala v roce 1994 v pražské americké rezidenci při návštěvě amerického prezidenta Billa Clintona. Právě tam český prezident Václav Havel poprvé řekl, že by se Česká republika ráda stala členem aliance – jako malý národ hledá spojence a oporu. A zároveň je ochotná přijmout část odpovědnosti při budování svobody a demokracie.

Vstup do NATO znamenal a znamená pro Česko hlavně bezpečnost – pokud by nás napadl cizí stát, ostatní spojenci by nám podle článku 5 Severoatlantické smlouvy přišli na pomoc. Toho si lidé cení, téměř tři čtvrtiny občanů, jak ukázal čerstvý průzkum Centra transatlantických vztahů, považují členství v NATO za správné. Nejvstřícnější postoj ke členství v alianci mají pravicoví a středopravicoví voliči, nejméně kladně ho hodnotí stoupenci KSČM. To není nic překvapivého. Mínění voličů v podstatě kopíruje postoj levicového křídla politické reprezentace. Komunisté vstup do aliance vždy zatracovali a část socialistů se často v konkrétních situacích chovala jako korouhvička. Na rozdíl od členů pravicových stran, ty členství Česka v NATO podporovaly. Případů, kdy se přední představitelé naší země nedokázali dohodnout na jednotném postoji k dění ve světě, přesto nebylo málo.