V létě 1914 se ocitla Evropa ve velké válce, aniž by to na jaře lidé čekali. To byl rozdíl od začátku druhé světové války, která byla mnohými očekávána v důsledku postupných kroků Německa.

Sarajevský atentát byl mimořádnou událostí, ale bylo více atentátů, aniž vedly k válce. To, že válka nastala, bylo důsledkem využití atentátu lidmi toužícími dostat stát do války. V jejich čele stál náčelník generálního štábu císařské a královské armády Franz Conrad von Hötzendorf, který dlouhodobě požadoval preventivní válku proti Srbsku. Zabití následníka trůnu přijal jako záminku k válce. Proto válečná strana vyhrotila Srbsku dané ultimátum, které předcházelo válce, byť Srbsko z 10 požadavků odmítlo jen jeden a to možnost rakousko-uherských orgánů vyšetřovat účastníky atentátu na srbském území. Válečná strana prezentovala atentát jako nepřátelský akt srbského státu. Avšak Srbsko válku s Rakouskem nechtělo, za atentátem nestála srbská vláda a srbský premiér Nikola Pašić se snažil atentátu zabránit, když se dozvěděl o jeho přípravě srbskou organizací Černá ruka. Nakonec za Pašićovy vlády byl v roce 1917 popraven představitel srbské tajné služby Dragutin Dimitrijević zapletený do přípravy atentátu (roku 1953 jej rehabilitovala komunistická jugoslávská justice).

Zaslepenost Hötzendorfa vedla k válce, která zničila rakouskou válečnickou kliku, monarchii a znamenala i profesní pád samotného Hötzendorfa. Podmínkou války však bylo, že válečnická strana v Rakousku našla podporovatele v silnějším spojenci Německu, kde císař Vilém II. v touze po světovládě rozhodujícím způsobem rakouské válečné štváče podpořil.