Slovensko a Maďarsko vychází z toho, že právo Evropské unie platí pro všechny. To znamená, že tam, kde evropské smlouvy vyžadují jednomyslnost členů pro určité rozhodnutí, si dovolují hlasovat podle svého. Merz však ukázal, že chápe Evropskou unii jako nástroj německého tlaku na malé státy. Svobodně mohou hlasovat jen tehdy, když říkají ANO německé politice, jinak jim Merz hrozí sankcemi. Německý kancléř Evropskou unii vidí jako spolek ovládajících (Německo a Francie) a ovládaných, jako nástroj pro realizaci tisíciletého snu Německa o panství nad střední Evropou.

Vyžadují-li smlouvy jednomyslnost, vychází z předpokladu, že je lepší nějaké společné rozhodnutí neučinit, pakliže s ním nesouhlasí jeden stát, než státy nutit do něčeho proti jejich přesvědčení. To však předpokládá, že státy mají svobodu rozhodnutí, zda hlasovat ANO či NE. Pokud svobodu hlasování nemají, již nejde fakticky o rozhodnutí, ale jen o frašku jako volby v Německu po nástupu Merzova předchůdce v kancléřském úřadě Adolfa Hitlera k moci v roce 1933. Merz tím, že volá po trestání států, které nebudou hlasovat pro německém podporované návrhy, popírá právo na svobodné rozhodnutí členských států a vnímá hlasování v evropských orgánech jen jako proněmeckou frašku.

Přitom k tomu Merz nemá důvod. Když například Slovensko nebo Maďarsko nechce podpořit válečné dodávky Evropské unie či peníze pro válku, neznamená to, že by zbraně a peníze do válek nemohlo posílat Německo. Vždyť v politice války má Německo nedostižené zkušenosti. Pak by však jen Německo za to neslo odpovědnost a platilo to ze svého.