Od vstupu do unie v květnu 2004 do konce roku 2016 vložilo Česko do rozpočtu EU 473,4 miliardy korun a získalo 1114,1 miliardy (1,114 bilionu). Je tedy v „historickém“ plusu 649,7 miliardy korun.

Evropské peníze se dají použít na ledacos. Třeba na cyklostezky, po kterých nejezdí víc než tucet cyklistů, na rozhledny, ze kterých nikam nevidíte, protože stojí v údolí, případně na neprůhledné aktivity jistého zazobaného velkouzenáře. Anebo na něco skutečně užitečného, například na stavbu nebo rekonstrukci silnice, na které závisí prosperita té či oné oblasti. Ovšem kde jsou dálnice? Kde jsou zrekonstruované silnice? Kam zmizel ten bilión?

Nezadržitelně se však blíží doba, kdy z bruselské krávy nadojíme výrazně méně eur a podstatně víc jich vydáme za krmivo. Příliv dotací z Bruselu není na věčné časy (a nikdy jinak). Evropské dotace se dají se přirovnat k půjčce s odloženým čerpáním. Jednou je budeme splácet, přijde čas, kdy my budeme přispívat na dálniční síť třeba na Balkáně, či na Ukrajině.

Jenže z čeho? Vždyť s vlastními příjmy nejsme schopni nakrmit státní rozpočet, natož ten unijní? A k tomu rok co rok vláda zvyšuje povinné (mandatorní) výdaje stanovené zákonem, kterých se jen tak nezbaví (a že se oklikou snaží). Vykrmuje erár až k prasknutí.