Kdysi dávno, kdy nic nebylo a přesto všechno se sdílelo. Chleba a klacík v ruce a hajdy ven. Naše dětství…
Jsme generace, která se nikdy nevrátí. Generace, která trávila veškerý volný čas na ulici. Generace, která si hrála na schovávanou za tmy. Generace, která našla, umyla a prodávala prázdné lahve. Generace, která vyráběla papírové hračky holýma rukama. Generace, která sbírala známky, fotky a alba výstřižků. Generace, která v deštivých dnech hrála deskové hry a karty. Generace, která četla po nocích a smála se pod peřinou v posteli, takže rodiče nevěděli, že jsme stále vzhůru.
My děti, které jsme se narodily v letech 1960 až 1990, jsme byly z dnešního pohledu prý vychovávány „patologickými“ rodiči. I když ani oni ani my jsme nevěděli, že jsou „patologičtí". Měli jsme svou partu kamošů, se kterou jsme se scházeli mezi paneláky, a naše mámy se nebály, že se „pozabíjíme“. Nechodili jsme do soukromých školek a škol, a rodiče se přesto netřásli strachem, jestli náhodou nebudeme opoždění ve vývoji. Neběhali za námi s čepicí a nekontrolovali, jestli jsme zpocení.
Sezónní choroby se nám vyhýbaly, a když jsme náhodou něco chytili, vyřešil to čaj s medem, česnek nebo odvar z cibule. Zalezli jsme pod peřinu a pořádně se vypotili. A bylo po všem. Les bylo naše území. Hráli jsme si na indiány, válku, stavěli lesní domečky, z větví vyráběli zbraně. Jedli jsme maliny, jahody, sbírali je přímo do pusy jen tak neumyté. Mámy se nebály, jestli nás napadne nějaká šelma, nebo jestli se zraníme.
Co vy a letní dovolená?Anketa
Věčně jsme lítali bez dozoru na kole. Někdy i k řece. Koupačka a klepač byly samozřejmostí. V zimě jsme sáňkovali na každém kopečku, občas jsme vletěli do plotu nebo do potoka, a přesto nikdo neplakal. Neznali jsme chrániče kolen a loktů při bruslení, modřiny k nám prostě patřily. Sousedka, která na nás žalovala rodičům, nám byla tak trochu pro smích. Rodiče nařídili, že ji musíme slušně zdravit a za trest jí nosit nákupy. Děda kouřil dýmku a dým nám foukal přímo do tváře, nahlas se smál, když se nám to nelíbilo a šklebili jsme se.
Museli jsme umět násobilku a vyjmenovaná slova, jako když bičem mrská, odpředu i odzadu. Nikdo neznal výrazy jako dyslexie, dyskalkulie a kýho výra, jaké všechny dys... Do školy nás nikdo nedoprovázel. Každý jsme věděl, že se chodí po levé straně ulice a pořádně se rozhlédnout, než vejdu do vozovky. Kdybychom to nedodržovali, to by byl rachot! Svačinu jsme nepotřebovali, vždycky se našlo nějaké jablko na stromě, voda ve studni nebo kus chleba u kamaráda doma.
Abychom si hráli, vystačili jsme si sami. Takových her, co jsme vymysleli! Hřiště bylo všude, kde jsme chtěli. I když jsme měli televizi, pravidelně jsme se dívali jen na Večerníček. I když nebylo tolik škol, jako dnes, byli jsme vzdělaní a vychovaní. Nenosila se informovanost o výchově, a přesto jsou z nás slušní lidé. To díky rodičům jsme dětství přežili bez nálepek typu ADHD, bez psychologů, nářků, nudných přednášek o tom, co bychom měli a neměli...
Zdravím vás všechny, kdo stejně jako já tuto dobu prožili v radosti a bez následků. A z té radosti a prožitků čerpám doteď. Vzpomínky vám nikdo nevezme. Dávají mi víru.
Vaše Zuzana
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
