To - že Správa Národního parku Šumava vysadila přes půl miliónu sazenic listnatých dřevin a jedle - to ještě neznamená, že tam budou růst v budoucnu. Jen vysadit stromky a dále se o ně nestarat, nestačí. Buk a jedle jsou stinné dřeviny a na otevřených plochách hynou či chřadnou. Jsou tak náročné, že bez následného 60-ti let trvajícího zasahování až z 90 % uhynou. Buk a jedle potřebují růst ve stínu vysokých zelených stromů a v jejich mikroklimatu. Jak známo, v NP Šumava jsou hlavně suché a po kůrovci vykácené plochy, kde žádný stín není.

Uvedená výsadba se nesmí provádět na převažující ploše lesů NP (tj. dílčí plocha A, B, C, D1, D2). Pokud tam již výsadba byla, tak je potřeba ji ochraňovat před okusem zvěří oplůtkami po dobu 10 až 20 let. Nic takového se na uvedené ploše NP nesmí provádět.

Správa NP Šumava přestává vysazovat stromky, chce zkratkovitě nechat na přírodě to, co sám člověk způsobil. Na Šumavě má být přirozeně 21 % zastoupení buků ( ve skutečnosti je jich 6 %) a 13 % zastoupení jedlí (ve skutečnosti je jich 1 %). Toto je jasný argument k tomu, že člověk má vysazovat stromky a následně jim 60 let pomáhat zasahováním. Nadšení obhájci divočiny 20 roků dělali z lesníků hlupáky, že nesázeli buk a jedli, ale když to měli začít dělat, tak raději vyhlásili "bezzásahovku" v oblastech pod 1100 metrů nad mořem, protože by to nedokázali. Docílení přirozeného a smíšeného lesa je pracné a finančně náročné. Lesníci vysazují buky a jedle na jedno místo opakovaně, třeba pětkrát, až se to povede. Ochranáři to udělali jednou a když zjistili, že to téměř všechno uschlo či sežrala zvěř, tak řekli: "Ať si to zařídí příroda."