Vážená paní předsedkyně, vážení ministři, vážená paní ministryně, kolegyně, kolegové. Já bych se také chtěl vyjádřit k problematice důchodového zajištění záchranářů. Historie záchranky sahá ve většině republiky do 60. až 80. let, a říkám to proto, kromě Prahy, která už slavila samozřejmě jako jediná více než 100 let záchranky, ale ostatní 60., 80. léta a tehdy jsme ještě nevnímali tak jako záchranku. Vyjíždělo se z oddělení ARO, často vyjížděli lékaři v bílém, sestřičky v těch modrobílých oblečeních i s těmi čepičkami. A postupně se to měnilo.

A já bych řekl, že zlomový byl rok 2000, kdy se záchranky dostávaly pod kraje, v tu chvíli už jsme jezdili samozřejmě uniformovaní, tak jak nás znáte v žlutých sanitkách, v červených uniformách, už se o záchranné služby vědělo. Ale ten rok 2000 tady připomínám proto, že jsme se stali ze zákona součástí takzvaného Integrovaného záchranného systému. Všichni víme, že policie a hasiči mají více než stoletou historii. My tedy tu historii máme výrazně kratší, ale právě ta legislativa z roku 2000, kdy se přijal zákon o Integrovaném záchranném systému, a záchranka byla vyjmenovaná jako jeho základní složka, znovu tedy říkám, záchranná služba, policie, hasiči.

Policie a hasiči jsou dlouhodobě sociálně ošetřeni tím, že mohou odejít v průběhu služby po odsloužených letech, v současnosti je to po patnácti a více letech s takzvanou výsluhou. A právě i tím se řešilo, pokud ztratili fyzickou a psychickou schopnost tuto službu vykonávat, mohli odejít a odešli zajištěni. Odešli pracovat na jiné místo a dostávali měsíčně v uvozovkách nějakou výsluhu, se kterou se to dalo lépe zvládnout. Nic takového záchranná služba nemá, byť od roku 2000 se snažíme o to bojovat. Proč to nejde? Nejde to proto, že záchranná služba jsou zaměstnanci, jsou to v současnosti zaměstnanci příspěvkových organizací, které jsou zřizovány kraji, čili zdravotnické záchranné služby jednotlivých krajů.

Na rozdíl od kolegů policistů a hasičů, kteří jsou ve služebním poměru a proto ty výsluhy mohou mít. Proto se již několik let snažíme, vyřešit sociální situaci těch záchranářů, a to správné řešení nám přišlo v tom, alespoň pro ty záchranáře získat to minimum. Aby po šedesáti letech věku v případě, že to fyzicky a psychicky v uvozovkách nedávají, tak aby mohli odejít. A já vám řeknu, že sám jsem pracoval několik let v pozici krajského ředitele. Znal jsem záchranáře, lékaře a řidiče, kteří to už fyzicky a psychicky nedávali. A byl jsem v té těžké situaci, kdy jsem například u těch řidičů, buďto musel zavřít obě oči, snažil se je dát na nějakou činnost, aby se nic takzvaně nestalo, nicméně tam to nejde na té záchrance. Buďto vás ten dispečink pošle, vy jedete pod majáky, a musíte někam v časovém limitu, který máte určený ze zákona, což je u záchranky dvacet minut, se dostat a účinně někomu pomoci, anebo tu záchranku musíte opustit.

A opustit ji po řadě let s tím, že toho člověka posílám s plným vědomím na úřad práce, tak to není to správné řešení. Proto jsme se snažili najít tu možnost, aby se dalo odejít po dosažení 60 let věku, odpracování 20 let ve službách na záchrance na plný úvazek a potom jsme zajistili v minulém období tady touto Sněmovnou souhlas s tím, že takový záchranář by mohl jít po odpracování těch 20 let až o pět let dříve do důchodu, což při současné věkové hranici odchodu do důchodu v 60 letech by nás právě posunulo na těch 60 let věku možnosti odchodu. A právě tam se ukazuje, že se ta kondice člověka láme a dochází tam k výrazným změnám. Tak proto to tak bylo stanoveno, bylo to vyváženo. Myslím si, že jsme si to tady oddiskutovali, všichni to pochopili a napříč Sněmovnou jsme pro to zvedli ruku.